Jesenicko v roce 1938

Mgr. Martin Ivan 

   Podkarpatská Rus byla v letech 1919-1939 součástí Československé republiky (ČSR). K republice byla v roce 1919 přičleněna na základě Pařížské mírové konference. V březnu 1939, krátce před zánikem meziválečného Československa, ji vojensky napadlo hortyovské Maďarsko. Následující několikadenní válka byla největším vystoupením ozbrojených sil ČSR v letech 1938-1939. 

Podkarpatská Rus před válkou s Maďarskem 

Politická situace 

   Území Podkarpatské Rusi bylo nejvýchodnější z původně pěti, později čtyř zemí ČSR. Na západě navazovalo na Slovensko, na severu hraničilo s Polskem, na jihu s Maďarskem a Rumunskem. Obyvatelstvo se z největší části hlásilo k rusínské národnosti. Hlavním městem byl Užhorod, ležící v jeho jihozápadní části. Podle dohody z roku 1919 měla mít Podkarpatská Rus v rámci republiky autonomii. Ta však byla udělena jen formálně, fakticky neexistovala. Podobný přístup k udělení samosprávy uplatňovali vrcholní českoslovenští politici i k jiným národům, žijícím v republice. To se stalo jednou z příčin zániku meziválečného Československa. Především nespokojení Němci a Slováci se stávali nacionalisty a pomoc hledali v nacistickém Německu, které jim slibovalo osvobození od českého “útlaku”. Tak došlo nejprve k Mnichovské dohodě a později k odtržení Slovenska. Problém s nacionalisty byl i na Podkarpatsku. Od listopadu 1938 zde působila polovojenská organizace ukrajinských nacionalistů Karpatská Sič. (Sič je historické označení pro správní a vojenské středisko kozáků.)  

   V návaznosti na mnichovský diktát svolal Adolf Hitler do Vídně na 2. listopadu 1938 arbitrážní konferenci. Podle jejího rozhodnutí muselo Československo vydat Maďarsku území s většinově maďarským osídlením. To znamenalo jižní část Slovenska a jihozápadní část Podkarpatské Rusi. Maďarsko tak z Podkarpatska získalo nejúrodnější část země s městy Užhorod, Mukačevo a Berehovo. Tím došlo také k přerušení životně důležitého železničního a silničního spojení se zbytkem republiky. V reakci na arbitráž československá vláda 22. listopadu definitivně rozhodla o autonomii Podkarpatské Rusi. Úřad předsedy autonomie byl přestěhován do posledního většího města Chust, ležícího ve východní části země. Protože vzniklou kritickou situaci nebyla autonomní vláda schopná sama zvládnout, byly jejím řešením pověřeny vojenské jednotky pod velením armádního generála Lva Prchaly. Jako náhradu za ztracené spojení vybudovali armádní ženisté z Prešova do Chustu novou magistrálu, částečně s využitím stávajících silnic. Po magistrále probíhalo zásobování Podkarpatska vojenskými nákladními automobily během zimních měsíců, byla proto neoficiálně nazývána Cestou života. 

Vojenská situace 

   Vídeňská arbitráž se promítla i do vojenské oblasti. Podkarpatská Rus ztratila odstoupením území Maďarsku budovanou linii lehkého opevnění, která již byla z části dokončena. Na Podkarpatsku byla dislokována část 12. pěší divize pod velením generála Olega Svátka. Velitelství divize, 36. pěší pluk a lehký dělostřelecký pluk 12 přišly arbitráží o svou posádku v Užhorodu a musely být přemístěny do obcí severněji. Pěšímu pluku 45 jeho posádka v Chustu zůstala. Velitelství divize bylo umístěno ve Svalavě, důležitém komunikačním uzlu, přes který vedla Cesta života. Mimo zmíněných bojových jednotek, které byly na polovičních mírových počtech, disponovalo také rotou útočné vozby, složenou ze tří obrněných automobilů (OA) vzor 27 a devíti OA vzor 30, umístěnou v Sevluši. Velení československé armády vyslalo během listopadu k posílení 12. divize několik dalších jednotek, především motorizovaný přezvědný oddíl 2 (MPO 2). Oddíl tvořila jednotka lehkých tanků (LT) vzor 35, jednotka OA vzor 30, jednotka motocyklistů a osobní a nákladní automobily. Hlavním úkolem MPO 2 bylo hlídkování na vojenské magistrále a její ochrana. Četa OA vzor 30 MPO 2 se účastnila 6. ledna 1939 bitvy o Maďary neprávem zabrané předměstí Mukačeva Rozvegovo. Během boje jeden z vozů uvízl v příkopu a musel být posádkou opuštěn. 

   Kromě armády působily na Podkarpatské Rusi i dva prapory Stráže obrany státu (SOS, na Podkarpatsku se používala zkratka StOS). SOS byl smíšený bezpečnostní sbor složený z četníků, finanční stráže, policie a vojenských posil. Jeho úkolem bylo bránit hranice před menšími útoky a v případě většího nepřátelského útoku zdržet protivníka a získat čas pro armádní jednotky k zaujetí obrany. V západní části země působil prapor SOS Užhorod pod velením podplukovníka Oty Francla. Po arbitráži se jeho velitelství muselo přestěhovat do Velkého Berezného. Ve východní části země působil prapor SOS Chust pod velením pplk. Antonína Zemana. Místo velitelství praporu zůstalo beze změny. Příslušníci obou praporů museli již během roku 1938, před Vídeňskou arbitráží, čelit teroristickým útokům na jižní i severní hranici. Politická vedení Maďarska a Polska tak chtěly podpořit své územní nároky vůči ČSR založené na tvrzení, že obyvatelstvo není v Československu spokojeno a republika není schopna na svém území udržet pořádek. Maďaři vytvořili záškodnické oddíly Szabadscapatok a spolupracovali s Poláky, jejichž teroristické skupiny útočily ze severu. V napadených okresech bylo vyhlášeno stanné právo a zajatí teroristé byli na rozdíl od českých zemí popravováni. V bojích byly ztráty na životech na stranách obránců i útočníků, především Maďarů. Teroristé však žádných větších úspěchů nedosáhli. Ke konci roku Poláci teroristické útoky ukončili, Maďarsko v nich však pokračovalo.  

Válka s Maďarskem 

   Přestože Maďarsko se snažilo získat zpět alespoň část svého území, které po 1. světové válce připadlo ČSR, hlavní příčinou války na Podkarpatské Rusi bylo nacistické Německo. V březnu 1939 Adolf Hitler začal uskutečňovat svůj plán na definitivní zničení Československa. Vyzval spojenecký maďarský režim k obsazení Podkarpatska a slovenským nacionalistům dal ultimátum, aby vyhlásili samostatnost, jinak bude území Slovenska rozděleno mezi Německo, Polsko a Maďarsko. Přes německý konzulát v Chustu bylo dohodnuto povstání Karpatské Siče. Maďaři se začali urychleně připravovat na vojenskou operaci a 13. března předali pražské vládě ultimátum, aby vojenské jednotky na Podkarpatsku složily zbraně a do 24 hodin území vyklidily. Vláda na ultimátum odpověděla až 14. března v noci, to už však probíhaly bojové akce. Požadavek složení zbraní odmítla. S vyklizením země byl vzhledem k vyhlášení slovenské samostatnosti vyjádřen souhlas, s výhradou, že bude postupné. Maďarské vojenské akce však odpověď nezastavila.     

14. březen 1939 

   Brzo ráno, kolem druhé, nebo třetí hodiny vypuklo v Chustu povstání Karpatské Siče. Přípravy na povstání však byly prozrazeny a státní orgány se na ně alespoň částečně připravily, i když mu už nedokázaly zabránit. Sičovci zaútočili na budovu okresního úřadu, která sloužila jako sídlo vlády. Byli odraženi četnickým pohotovostním oddílem, který budovu střežil a měl zde kasárna. Poté obsadili některé veřejné budovy a důležité křižovatky ve městě. Velitel praporu SOS Chust pplk. Antonín Zeman nechal do města přivézt nákladními auty družstva SOS z okolí. Nařídil jim zatknout vedoucí představitele Karpatské Siče v jejich bytech a dobýt velitelství Siče v hotelu Koruna. Dobývání velitelství bylo obtížné, protože v prvním patře sídlil německý konzulát a bylo zakázáno tam střílet. Část povstalců se však zabarikádovala právě v prvním patře. Z tohoto důvodu zákaz nebyl dodržen. Další sičovci stříleli z okolních domů. Přesto příslušníci SOS dobyli přízemí a obránci prvního patra se vzdali ráno. Veřejné budovy, křižovatky a kasárna Karpatské Siče ve městě dobyla SOS spolu s vojáky I. praporu pěšího pluku 45. V ulicích byla nasazena obrněná vozidla, která zasáhla i do bojů u hotelu Koruna. Povstání v Chustu bylo ještě během dopoledne zlikvidováno. Sičovci však útočili i na jiných místech. 

   V pět hodin ráno zahájili Maďaři otevřenou válku, s cílem dobýt Podkarpatskou Rus. Jejich jednotky postupně útočily na třech směrech, středním, západním a východním. Vytvořila se tak fronta asi 100 kilometrů široká. Maďarská pěchota s puškami Mannlicher  postupovala na některých místech společně s teroristy, kteří byli lépe vyzbrojeni, protože používali samopaly Bergmann. Kromě pěchoty útočily také jednotky cyklistické a jízdní. K palebné podpoře Maďaři nasadili italské tančíky s kulomety, pancéřový vlak, dělostřelectvo a letadla.  Prioritní byl střední útočný směr, kde postupovali z Mukačeva na Podmonastýr a Podhořany. Za cenu velkých ztrát a jednoho zničeného tančíku vytlačili družstva SOS od hranic a s podporou pancéřového vlaku postupovali údolím řeky Latorice na Svalavu. Dobytím Svalavy by přerušili Cestu života a rozdělili Podkarpatsko na dvě části. Jejich postup však zastavil I. prapor pěšího pluku 36 s palebnou podporou dělostřelectva u obce Činaďovo. Po několika neúspěšných útocích byl odpoledne 15. března dojednán klid zbraní a vyklizení Svalavy čs. armádou do 22. hodiny. Odpoledne byl ze Svalavy vypraven evakuační vlak, kterým odjeli do Čech přes Polsko státní zaměstnanci s rodinami.  

   Krátce po 12. hodině 14. března vyhlásilo Slovensko samostatnost. Tím byla Podkarpatská Rus odříznuta od pomoci, bez které nebylo možné válku s Maďarskem vyhrát. Jediným řešením byly ústupové boje a evakuace. Řízením evakuace byl pověřen armádní generál Lev Prchala, který měl funkci ministra pro Podkarpatskou Rus. Když 15. března zjistil, že české země jsou okupovány německou armádou, odjel do Prahy, kde se neúspěšně ucházel o místo předsedy protektorátní vlády. Obranu a evakuaci Podkarpatska tak řídil velitel 12. pěší divize generál Oleg Svátek. U své jednotky také chyběl velitel praporu SOS Velký Berezný pplk. Ota Francl, který byl na dovolené v Čechách. Ústupové boje praporu a jeho evakuaci proto řídil jeho zástupce, policejní kapitán Eduard Kupka. 

   Po zastavení postupu na středním směru zaútočily 14. března v 18. hodin maďarské jednotky i na západě z Užhorodu směrem na Perečín. Četa SOS, která jim stála v cestě, byla napadena dělostřelectvem a přesilou pěchoty. Po ztrátách několika padlých a zajatých se jednotlivá družstva čety dala na ústup. Dvě družstva SOS, které měly za úkol obranu mostu u Domaninců, však dokázaly většinu noci zadržovat postup Maďarů, a přitom zneškodnit průbojným střelivem nepřátelský tančík. Rota SOS Domanince ráno na rozkaz ustoupila údolím říčky Uhu k Onokovcům, kde zaujal obranu III. prapor pěšího pluku 36. Jeho vojáci odráželi útoky nepřítele podporované obrněným vlakem až do 17. března, kdy po 13. hodině ustoupil zadní voj praporu na Slovensko. 15. března byly společnou palbou SOS a armády sestřeleny dvě maďarská letadla. Během bojů odjelo z Perečína několik evakuačních vlaků s českými civilisty a příslušníky SOS na sever do Polska. Na západním směru maďarského útoku došlo u Kamenice nad Uhem 15. března k jedinému bojovému střetnutí tanků MPO 2 během války. Četa LT-35 zde byla jako posilový prostředek pěchoty, která sem ustoupila od Onokovců, protože jí hrozilo obklíčení. Jednotka maďarských cyklistů, postupující na Perečín, v blízkosti čs. pěchoty sesedla z kol a rozvinula se do bojové sestavy. Tanky však přešly do protiútoku, jednotku rozprášily a část jízdních kol zanechaných na silnici rozjezdily pásy. 

15. březen 1939 

   Protože Maďaři nebyli na tak rozsáhlou vojenskou akci připraveni a zpočátku se obávali reakce Rumunska, které bylo spojencem ČSR, útok na východním směru zahájili až 15. března v jednu hodinu ráno. Cílem útoku bylo nové hlavní město Chust. Družstva čet SOS Fančíkovo a Vrbovec po několikahodinovém boji ustoupila k Sevluši, kde zaujala obranu společně s II. praporem pěšího pluku 45. Dvě čety z Fančíkova mohly ustoupit beze ztrát díky protiútoku OA ze sevlušské roty útočné vozby. Protiútoku se také účastnily dva LT-35, které se přes Podkarpatsko vracely z ukázek v Sovětském Svazu do Škodových závodů v Plzni. Protože k dispozici nebyly náboje do tankového kanónu, střílely jen z kulometů. Maďaři však protiútok zastavili a jeden lehký tank zničili protitankovým kanónem. Při opouštění stroje byl zastřelen tovární řidič, který se boje účastnil jako dobrovolník. Přibližně ve 14 hodin se čs. jednotky začaly stahovat ze Sevluše do Chustu.    

   Ráno 15. března byl okupován Německem zbytek českých zemí. Českoslovenští vojáci a příslušníci SOS na Podkarpatsku tak bojovali za již neexistující stát. Přesto pokračovali v obraně a bojích na zdrženou a ustupovali společně s civilisty přes okolní země zpět domů. Kromě do českých zemí také na Slovensko, protože část vojáků byli Slováci.  

  Vláda Podkarpatské Rusi svolala na odpoledne zasedání zemského sněmu, kde bylo schváleno rozhodnutí o vystoupení z česko-slovenské federace a vyhlášení nezávislé republiky Karpatská Ukrajina. Vláda se současně marně snažila získat podporu Německa, které požádala o protektorát. Ozbrojenou silou nového státu měla být Karpatská Sič. Proto bylo dojednáno propuštění sičovců zajatých při povstání a čs. jednotky měly odevzdat Siči dvě třetiny zbraní. Příslušníci Karpatské Siče byli však nedisciplinovaní a nedostatečně vycvičení. Maďarské jednotky nebyli schopni zastavit. Kromě toho se chovali stejně jako jiné nacionalistické polovojenské jednotky na území bývalé ČSR. Tak jako členové Sudetoněmeckého Freikorpsu nebo Hlinkových gard, zabavovali jednotlivým příslušníkům SOS nejen zbraně, ale také okrádali je i civilisty o peníze a další osobní majetek. Na celá družstva si však netroufli. V noci 15. března byla na území Karpatské Ukrajiny vyhlášena chaotická mobilizace, která však situaci nemohla zachránit. 

16. březen 1939 

   Na západním útočném směru pokračovaly celý den obranné boje SOS a III. praporu pěšího pluku 36 u Kamenice nad Uhem. Během nich probíhala evakuace po Cestě života na Slovensko. Z oblasti středního útočného směru ustupovaly do Kamenice přes hory od 15. března jednotky roty SOS Rákošín a posádky četnických stanic, které zde zůstaly odříznuté od hlavních sil. Jeden z nejtěžších ústupů absolvovala druhá část roty. Ráno 16. března spolu s se skupinou civilistů a rodinných příslušníků členů SOS použili lokomotivu a dva osobní vozy úzkorozchodné železnice, aby se odpoutali od nepřítele. Z Antalovců se nechali odvézt na konečnou zastávku a pěšky pokračovali přes karpatské hory do Kamenice nad Uhem. Na vrcholech hor byl ještě hluboký sníh, a proto museli přítomné malé děti nést na zádech. Naštěstí celá skupina hory úspěšně přešla.  

   V hlavním městě Chustu proběhla evakuace a odpoledne jej opustily poslední čs. jednotky. Protože vojenská magistrála již byla ve Svalavě Maďary přerušena, probíhal ústup z východní části Podkarpatska do Rumunska. Na ústupové trase proběhlo několik přestřelek se sičovci, kteří se snažili zmocnit zbraní a znemožnit evakuaci ostřelováním ustupujících kolon. Na ochranu evakuovaných byly využity OA roty útočné vozby ze Sevluše. Hlavní evakuační kolony projely přes hranici téhož dne.   

   Po ústupu jednotek armády a SOS Maďaři téměř bez odporu obsadili většinu území Karpatské Ukrajiny. Nově vyhlášený stát existoval jen jediný den. Na obsazeném území byli zatýkáni členové Karpatské Siče a Rusíni, kteří aktivně podporovali jednotky čs. armády při obraně Podkarpatska. Na mnoha místech proběhly masové popravy. Jedna z nich v noci ze 16. na 17. března v Chustu, kde byly postříleny stovky zatčených. 

17. březen 1939 

  Během dne ustoupili přes hranici do Rumunska poslední opozdilci na východě Podkarpatska. Na západě bývalé Podkarpatské Rusi ustoupila na Slovensko většina III. praporu pěšího pluku 36 během odpoledne. Poslední rota, kryjící ústup, přešla hranici až 18. března po půlnoci. Vojáci a příslušníci SOS museli na Slovensku, v Polsku a Rumunsku odevzdat zbraně. K evakuovaným se ve všech zemích chovali přívětivě. To platilo i pro Jugoslávii a rakouskou část Velkoněmecké říše, přes které cestovali ti, kdo ustoupili do Rumunska. Výjimkou bylo jen chování příslušníků Hlinkovy gardy na Slovensku, jak bylo zmíněno výše. 

Ztráty 

   Během války na Podkarpatské Rusi při bojových akcích praporu SOS Velký Berezný padlo pět členů Stráže, dva rezortní četníci a tři vojáci pěšího pluku 36 jako aktivní vojenské posily. V obvodu praporu SOS Chust byli zabiti dva muži Stráže a jeden rezortní četník. Jejich smrt měli na svědomí ukrajinští nacionalisté. Pěší pluk 36 hlásil devět padlých z III. praporu v údolí Uhu a šest padlých z I. praporu v údolí Latorice. Pěší pluk 45 hlásil celkem dvanáct padlých z různých míst. Někteří z nich padli v boji se sičovci. U jednotek SOS bylo zraněno asi 30 mužů a u vojenských jednotek asi 120 mužů. Neoficiálně je počet padlých příslušníků čs. armády odhadován na 40 mužů, protože během bojů nebylo možné vést přesné seznamy. Zjištění stavů po evakuaci komplikovalo to, že část vojáků rusínské národnosti na Podkarpatsku zůstala, zbytek se vrátil až po propuštění od jednotek ze Slovenska. 

   Maďaři oznámili ztráty 37 padlých a 117 raněných, ale zahraniční novináři přítomní na Podkarpatské Rusi odhadovali maďarské ztráty až na 200 padlých a několik stovek raněných vojáků.    

Hodnocení války 

   Přestože ve válce na Podkarpatské Rusi vzhledem k okolnostem zvítězilo Maďarsko, morálními vítězi byli obránci. Čs. vojáci a příslušníci SOS dokázali čtyři dny odolávat početně několikanásobně silnějšímu protivníkovi. Většina z nich si v tragických dnech rozpadu a zániku republiky udržela vysokou morálku. U armády k tomu přispělo i rozhodnutí odeslat na začátku března rusínské vojenské nováčky k výcviku do Čech a místo nich doplnit jednotky na Podkarpatsku staršími zkušenějšími vojáky. Posilami byli především vojáci ze zrušených hraničářských (pevnostních) pluků. Tito vojáci byli pro své původní jednotky pečlivě vybráni, a proto patřili k neoficiální elitě čs. armády.  Rozhodným postupem při sičovském povstání v Chustu zachránili životy mnoha čs. státních zaměstnanců a jejich rodin, které by byly v případě úspěchu povstalců v ohrožení. Houževnatou obranou a bojem na zdrženou umožnili evakuaci státních zaměstnanců, jejich rodin a části státního majetku. Ačkoli ČSR v roce 1939 zanikla, nebylo to bez boje.  

Použitá literatura a zdroje:  

LÁŠEK, Radan: Jednotka určení SOS-díl třetí. Codyprint, Praha 2007 

FOLPRECHT, Radek: Boje s Maďary a ukrajinskými separatisty v březnu 1939 byly krvavé. iDnes.cz, internet  

MAREK, Jindřich: Smrt v celním pásmu. Svět křídel. Cheb 2020 

MAREK, Jindřich: Válka o červeného medvěda. Svět křídel. Cheb 2019 

Podkarpatská Rus. Wikipedie, internet