Jesenicko v roce 1938

Mgr. Martin Ivan

   Na bojovou hodnotu čs. opevnění v září 1938 existují dva výrazné protikladné názory. Podle prvního by opevnění republiku ochránilo, protože by jej Wehrmacht nepřekonal. Podle druhého by nebylo ČSR k ničemu, protože bylo nedokončené a dalo se obejít. Pravda bývá obvykle někde mezi dvěma krajnostmi. Při jejím hledání je nutné znát skutečný stav opevnění v září 1938 v době mobilizace a jeho možnosti při obraně ČSR.
   Je třeba vzít v úvahu několik faktorů, které měly na bojovou hodnotu  opevnění vliv. Jsou to čas potřebný k výstavbě, konstrukční a taktické řešení objektů, jejich odolnost, podmínky pro pobyt posádky a možnosti obrany objektů při jejich dobývání protivníkem. Také je nutné hodnotit  těžké opevnění (TO), dělostřelecké tvrze a lehké opevnění (LO) v dobových souvislostech. Z dnešního pohledu se problematika opevnění jeví jinak. Jen celkové hodnocení, zahrnující všechny zmíněné faktory, nám umožní zjistit, jakou skutečnou bojovou hodnotu mělo čs. opevnění v září 1938.

Čas potřebný k výstavbě

   Čas je zcela zásadní faktor, který měl vliv jak na nedokončenost výstavby všech druhů opevnění, tak na jejich nedostatečné vybavení a vyzbrojení. Nedostatek času byl důsledkem chybných rozhodnutí vedení armády a zodpovědných politiků ČSR. Plány výstavby opevnění totiž nebraly v úvahu odhad Edvarda Beneše z roku 1932. Tehdy se ještě jako ministr zahraničí vrátil z odzbrojovací konference v Ženevě a velení armády vyzval k přípravě na mezinárodní krizi v Evropě, která dle něj měla přijít do 4 až 5 let. Místo zahájení na čas méně náročné výstavby LO (kulometných bunkrů), doplněného zodolněnými postaveními dělostřelectva, byla naplánována časově náročnější výstavba TO, včetně dělostřeleckých tvrzí.
   Výstavba TO byla zahájena v roce 1935. Její plány se z časových a finančních důvodů postupně měnily. Podle posledního plánu výstavby, nazývaného Husárkův konečný program a schváleného v roce 1937, měla výstavba trvat přibližně 15 let, nejdéle do roku 1951.
   TO mělo tvořit souvislou linii na severní hranici v úseku Odra – Krkonoše. Zbytek republiky mělo chránit LO, většinou ve dvou sledech. Celkem mělo být postaveno 1276 objektů TO (v rámci toho 17 dělostřeleckých tvrzí) a 15 463 objektů LO. Ale i tento plán byl u TO částečně redukován. Mobilizace a Mnichovská dohoda výstavbu opevnění zastavily. Celkem bylo vybetonováno 263 objektů TO (226 izolovaných, 37 tvrzových) a okolo 10 000 objektů LO (asi 860 vz. 36, přes 9100 vz. 37).
   Důsledkem nedostatku času byly nedokončené linie TO, LO, překážek proti útočné vozbě (obrněné technice) a pěchotě. Z dělostřeleckých tvrzí bylo stavebně dokončeno jen 5, žádná nebyla vyzbrojena dělostřelectvem. Rozestavěné byly 4 další tvrze. Dvě ústupové příčky LO plánované mezi Čechami a Moravou a na východní Moravě a Slezsku, nebyly vybudovány vůbec.
   Všechny vybetonované objekty navíc nebyly zcela stavebně dokončeny, plně vybaveny a vyzbrojeny. To se týká například TO na jižní Moravě, u Starého Města (pod Sněžníkem) a na Jesenicku. U LO byla nejhorší situace v západních a jihozápadních Čechách v okolí Plzně a Klatov a v jižních Čechách jižně od Českých Budějovic. Objektů plnohodnotně připravených k obraně tedy bylo výrazně méně. Velitelé úseků a posádky opevnění řešily nedostatky improvizacemi.

Řešení nedostatků v dokončenosti výstavby a vybavení objektů

   Nedokončené nebo zcela chybějící linie TO bylo možné do jisté míry nahradit již vystavěnými liniemi LO, které je doplňovaly. Měly totiž zahušťovat palbu a vytvářet větší hloubku obrany.
   Zcela nevybudované, nebo jen částečně vybudované linie LO (jen první sled) byly nahrazovány a doplňovány dřevozemními objekty. Tyto části Hlavního obranného postavení (HOP) byly pochopitelně nejslabší.
   Chybějící LO pro kanóny proti útočné vozbě, vyprojektované až v roce 1938, se řešily umístěním kanónů v polním opevnění. Také plánované nevybudované velitelské objekty LO byly nahrazeny dřevozemními úkryty poblíž linie LO a ubytováním velitelů ve vhodných budovách v zázemí.
   Šachty neosazených pancéřových zvonů u TO byly zastřešovány a byly v nich vytvářeny kulometná hnízda. Toto řešení dělalo objekt zranitelný, protože tak do něj mohla vletět nepřátelská munice. Vhodnější by bylo úplné ucpání šachet. Na to však nebyl čas a prostředky.
   Chybějící vzduchotechnika v TO a ruční ventilátory u LO se měly řešit v boji použitím plynových masek a větráním otevřenými dveřmi. (Aby se předešlo otravě zplodinami vzniklými při střelbě.) Vstupy do objektů by tak chránily jen mříže.
   Nedodané kulometné lafety, především v LO vz. 37, se nahrazovaly několika různými způsoby. Buď oficiální improvizací pomocí dodávaných čepů (závěsů) a střeleckých stolků, nebo dřevěnými stolky vyrobenými posádkou.  Některé z těchto řešení umožňovaly současně  improvizovaně nahradit zařízení pro noční střelbu (ukazatel cílů za snížené viditelnosti), pomocí latí se značkami pro pozici kulometu. Všechny řešení však oproti použití kulometné lafety více či méně snižovaly přesnost střelby.

Řešení nedostatků ve výzbroji 
      
   Největším nedostatkem TO bylo chybějící těžké dělostřelectvo. Do září 1938 se nepodařilo dodat ani 10 cm houfnice vz. 38, ani žádný z několika druhů minometů. Tyto zbraně měly být umístěny především v otočných věžích a dělostřeleckých a minometných srubech tvrzí. Aby se v důsledku toho z  dělostřeleckých tvrzí neplánovaně nestaly tvrze pěchotní, byly před dělostřelecké sruby (nebo poblíž) umísťovány baterie 3 kusů 7,5 cm horských kanónů vz. 15. Nemohly však nahradit původně plánované houfnice ráží, ani rychlostí střelby. Problémem byl  také menší dostřel horských kanónů, pouhých 7 km, oproti více než 11 km u houfnic. Kanóny byly před pozorováním ukryty v dřevěných boudách, které ovšem nezajišťovaly obsluhám a zbraním takovou ochranu, jako sruby.
   Další pro opevnění objednanou, ale nedodanou zbraní byla kulometná pistole (samopal) vz. 38 ráže 9 mm Browning. Počítalo se s ní v TO ve vchodových střílnách a v LO v nepřehledném terénu (v lesních průsecích) na krátké vzdálenosti. Ve vchodových střílnách byla nahrazována  poloautomatickou pistolí vz. 24 ráže 9 mm Browning, nebo opakovací puškou vz. 24 ráže 7,92 mm Mauser. Pistole však nebyla tak přesná a puška byla těžkopádná a málo pohotová.
   Ještě důležitější pro blízkou obranu opevnění byly ruční granáty pro granátové skluzy. Těmi měly být hájeny prostory, kam posádka objektů neviděla a nemohla střílet. Objednané časované granáty vz. 38 nebyly do září 1938 k dispozici. Do opevnění byly jako náhrada dodány granáty vz. 34 s nárazovou pojistkou, chráněnou kovovým páskem. Protože ve skluzu se pásek nemohl odmotat jako při vrhu, muselo se s ním zdlouhavě a nebezpečně manipulovat před vložením granátu do skluzu. Ústí skluzů se však nacházelo nízko nad zemí, proto k explozi granátu většinou nedošlo. (Což se ukázalo při zkouškách.)
   Pro linie opevnění se vůbec nepočítalo s protiletadlovými zbraněmi. Bunkry sice byly odolné (viz dále), ale jejich zničení bombardováním, zvláště u LO, to nevylučovalo. Posádky LO měly postřelovat letadla protivníka kulomety vynesenými ze svých objektů. Proti vysoko letícím  bombardérům by to však nestačilo.

Konstrukční a taktické řešení objektů

   Objekty opevnění byly železobetonové, pro větší odolnost vybetonované nepřetržitě jako jeden celek. Z taktického hlediska byla naprostá většina objektů TO včetně dělostřeleckých srubů a LO vz. 37  konstruována  pro boční palby. Těmi se objekty navzájem kryly a vytvářely před mezilehlými překážkami palebnou přehradu. Střílny byly ze strany protivníka kryty ochrannými „křídly“ na bocích objektu, nebo tělesem objektu u dělostřeleckých a pomocných (obranných) střílen. Výhodou tohoto řešení byla ochrana střílen, které mohl útočník ohrozit, jen pokud byl v jejich palebném poli. Při tom se současně vystavoval palbě ze sousedního objektu, případně z dalšího sledu linie obrany. Nevýhodou byla malá hloubka pásma postřelovaného zbraněmi z bunkrů.

Hloubka postřelovaného pásma u těžkého opevnění

   Tento nedostatek měla odstranit především palba dělostřeleckých tvrzí. Ty k tomu ovšem v září 1938 nebyly plnohodnotně vyzbrojeny, jak je uvedeno výše. Dalším způsobem, který měl prohlubovat postřelované pásmo, byla palba z pancéřových prvků na stropnicích TO.
   U některých objektů TO byly plánovány pancéřové kopule (pevně ukotvené) a otočné pancéřové věže pro postřelování předpolí  kulomety, ale věže byly teprve ve výrobě. Všechny objekty TO měly mít také nejméně jeden pancéřový zvon, umožňující střelbu ze střílen do okolí a na stropnici objektu. Zvony však byly u pěchotních srubů (nejpočetnějších objektů TO) v prvé řadě určeny pro pozorovatele k řízení palby hlavních zbraní, výjimečně k řízení dělostřelectva. K vedení kulometné palby ze zvonů mělo dojít až při bezprostředním ohrožení objektu.
   Několik objektů TO (celkem 3), bylo mimořádně určeno pro čelní palby (StM-S 50 na Jesenicku), případně čelní a kosé palby (StM-S 30 na Staroměstsku). Ani jeden z uvedených objektů nebyl během mobilizace plnohodnotně vyzbrojen a připraven k obraně.

Hloubka postřelovaného pásma u lehkého opevnění

   Na HOP tvořeném pouze LO vz. 37 byly ve druhých, případně třetích sledech objekty se střílnami pro čelní palby. Těchto objektů však bylo málo a používaly se především k pokrytí takových míst v terénu, které boční palby prvního sledu pokrýt nedokázaly. O něco lepší byla situace v úsecích, kde byly do obranných linií začleněny starší objekty vz. 36, stavěné výhradně pro čelní a kosé palby (například na jižní Moravě).  
   Zmíněné LO vz. 36, které byly pro některé nedostatky (slabší stěny, chybějící ventilace, nechráněný vchod), nahrazeny objekty vz. 37, měly i tak bojovou hodnotu výrazně vyšší, než dřevozemní kulometná hnízda. Na některých stavebních úsecích byly navíc nedostatky odstraněny  instalací větráku a vybudováním přístupové chodbičky.
   Na většině úseků LO se malé množství objektů pro čelní palby řešilo budováním polního opevnění, ve kterém byly stále umístěny kulometná družstva, nebo do nich v případě potřeby přenášely své kulomety posádky bunkrů.

Odolnost objektů

   Opevnění bylo budováno tak, aby odolalo jak dělostřelectvu, tak leteckému bombardování. Nejsilnější stěna objektu byla směrem k protivníkovi. Navíc byla chráněna kamenným záhozem, pokrytým hlínou, na kterém rostla tráva a objekt maskovala. Tím byla téměř vyloučena možnost zničení objektu přímým ostřelováním (mimo vyčnívající pancéřové prvky u TO).
   Pokud by došlo k zásahu objektu při nepřímém ostřelování, nebo bombardování, silný strop by jednotlivý zásah (ráže přiměřené odolnosti bunkru) vydržel. Docházelo by sice k pnutí betonu, jeho odlétávání však uvnitř TO bránilo oplechování místností a u LO ponechané vnitřní dřevěné bednění.
   TO bylo betonováno v šesti odolnostech označených arabskými a římskými číslicemi (1., 2., I. – IV.). Menší „Araby“ byly méně odolné a určené pro terén, ve kterém se nepočítalo s nasazením tanků (hory, lesy). Měly vydržet ostřelování polním dělostřelectvem. Větší „Římany“ byly nejčastěji používané odolnosti TO. I. byla nejslabší, IV. nejodolnější, proto byla vyhrazena pouze pro objekty dělostřeleckých tvrzí. „Římany“ měly odolat těžkému dělostřelectvu od ráže 21 cm do 42 cm a těžkým bombám.
   LO vz. 37 mělo pouze dvě základní odolnosti. Objekty běžné, odolávající dělostřelectvu ráže 10 cm a zesílené objekty, odolné proti ostřelování ráží 15 cm. Výjimečně bylo vybudováno několik objektů zeslabených, odolávajících ráži 8 cm. Přestože mělo LO  nejmenší odolnost, mělo výhodu ve své malé velikosti. Tehdejší dělostřelectvo a letectvo nebylo schopné přesných zásahů  většími rážemi a bombami. Pevnůstky byly navíc dobře maskované.

Podmínky pro pobyt posádky

   Obecně platí, že v opevněních bylo málo světla, chlad a vlhko. Mezi jednotlivými druhy opevnění však byly podstatné rozdíly. Zjednodušeně lze říci, že čím byl objekt menší, tím horší podmínky v něm jeho posádka měla a naopak. TO, zvláště tvrze, byly projektovány tak, aby mohly vést delší dobu bojovou činnost i v případě jejich obklíčení protivníkem. Tomu odpovídalo i vybavení týlových prostor.

Podmínky pro pobyt posádky v dělostřeleckých tvrzích a samostatných srubech

   Nejlepší podmínky byly v dělostřeleckých tvrzích. V podzemních sálech kasáren měla posádka ložnice, sprchy, splachovací toalety, kuchyň s jídelnou a ošetřovnu. Počítalo se s vytápěním kasáren horkým vzduchem z  kotelny kuchyně a s elektrickým osvětlením. Tvrze byly v míru napojeny na civilní elektrickou síť a v boji měly elektřinu vyrábět pomocí dieselových agregátů (do mobilizace nebyly všude dodány).
   V samostatných (izolovaných) pěchotních srubech byly podmínky náročnější, ale přijatelné. Objekty měly vlastní studnu. V týlovém (podzemním) patře byly ložnice, ve kterých se spalo na směny, umývárna, splachovací toalety a vařič na ohřívání konzervované stravy. Dieselagregát kromě výroby elektrické energie ke svícení a pohonu vzduchotechniky vydával při chodu velké teplo, které bylo možné využít při vyhřívání srubu. Vzhledem k nutnosti šetřit naftou se agregát spouštěl jen v boji a občas také z provozních důvodů. Většinou se tedy ve srubech svítilo svíčkami a petrolejovými lampami.

Podmínky pro pobyt posádky v lehkém opevnění

   LO zcela postrádalo týlové prostory, protože se s ním počítalo jen pro boj. Veškeré zázemí, především ubytování a toalety se mělo nacházet mimo objekty v polních podmínkách.  Vzhledem k očekávanému vedení boje a ostřelování okolí LO protivníkem, mělo být zázemí umístěno v dřevozemních objektech, nebo alespoň v zakrytých okopech. Nic z toho však kromě menších ubikací strážních jednotek nebylo připraveno. Posádky objektů musely vše samy vybudovat současně s kopáním spojovacích a komunikačních zákopů.
   Zpočátku se spalo venku ve stanech ze stanových dílců. Při zhoršujícím se počasí se mnohé posádky na noc ukládaly do LO, ve kterých však bylo málo místa. Betonová podlaha byla navíc tvrdá a chladná. Vojáci měli jen stanový dílec a deku, které k dostatečné izolaci od betonu nestačily. Vypomáhali si donášením podestýlky, což bylo někde časem zakázáno z důvodu hrozby vzniku požáru. Postupně se podařilo vybudovat nejrůznější přístřešky. Ne všechny však byly dostatečně zakopány a bezpečné pro případ nečekaného palebného přepadu.
   Potíže byly se stravováním a vodou. Polní kuchyně byly často tak daleko, že než bylo jídlo přivezeno, bylo už vystydlé. Vařiče na ohřev stravy nebyly dodány a tak se muselo opět improvizovat. Zdroje vody, zvláště pitné, byly v některých případech vzdálené a nebyly k dispozici vhodné nádoby na její přinesení. Vojáci měli na pitnou vodu používat své polní lahve, ty však měly malý objem. Bez vody by ovšem dlouho v bunkrech nevydrželi.
   Užitková voda byla potřebná nejen k mytí, ale i k chlazení hlavní kulometů, zvláště tam, kde byly ve výzbroji starší kulomety vz. 24. Součástí vybavení LO bylo pozinkované vědro s víkem, které bylo možné na užitkovou vodu použít. Při vypuknutí bojů a nutnosti trávit delší dobu v objektech, to však byla jediná nádoba využitelná ke konání potřeby v chodbičce, nebo uvnitř bunkru. Při ostřelování LO by bylo nebezpečné, ne-li nemožné, si jen tak „odskočit“ na latrínu.
   Některé objekty byly neobyvatelné, protože byly nedávno vybetonované a při „zrání“ betonu v nich bylo dusno a vlhko. Vyskytovaly se také případy přiotrávení z jedovatých výparů konzervačního nátěru Karbolineum, kterým bylo napuštěné vnitřní bednění. V LO s těmito problémy se posádky zdržovaly minimálně a uchylovaly by se do nich jen při dělostřeleckých přepadech a přiblížení protivníka k objektu.
   Závažný nedostatek, který by se plně projevil během chladnějšího období, byla absence zdroje tepla. Jediným zdrojem tepla byly petrolejky, které objekt vyhřát nemohly. V LO se nepočítalo s kamínky. V zimních měsících by se tak bunkry proměnily v mrazivé jeskyně. I tento problém bylo možné vyřešit improvizovanou výrobou jednoduchých kamínek do dřevozemních objektů určených k odpočinku. Posádky by do LO přebíhaly jen v případě boje. Dlouhodobější pobyt v objektech by však byl stále náročný a nepříjemný.
   Podmínky posádek LO tak byly mnohem tvrdší, než u TO. Během mobilizace se podařilo řadu problémů vyřešit, nebo alespoň zmírnit, přesto měly na připravenost mužstva a jeho morálku negativní vliv. Posádky objektů byly v důsledku kopání zákopů, hlídkování a nácviků obrany  unavené a vzhledem k nevyhovujícímu ubytování nevyspalé. Mnozí vojáci  ze spaní venku, nebo na podlahách objektů onemocněli. Protože velitelé na úsecích LO neměli dostatek mužstva v záloze, bylo jen málo možností, jak jednotky  v bunkrech vystřídat, aby si v zázemí odpočinuly.