Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pěší pluk 13 Šumperk a bitva o Moravskou Chrastovou

10. 12. 2017
Mgr. Martin Ivan
 
 
   Pěší pluk 13 vznikl 19. srpna 1920, v rámci unifikace československé branné moci, přejmenováním z 93. pěšího pluku (1918-1920). Sídlil v Šumperku, který se tehdy jmenoval německy Mährisch Schönberg (Moravský Krásný vrch). Pluk podléhal velitelství 13. pěší brigády a od ledna 1938 velitelství 7. divize. 
 
Velitelé pěšího pluku 13 v letech 1920 - 1939
podplukovník pěchoty Evžen Sýkora (srpen 1920 – leden 1922), 
pplk., od prosince 1922 plk. pěchoty Alfréd Pschorn (leden 1922 – říjen 1924), 
pplk. generálního štábu Zdeněk Ježek (říjen 1924 – říjen 1925), 
pplk. gen. štábu Richard Stuchlý (říjen 1925 – listopad 1929), 
plk. gen. štábu Rudolf Hanák (listopad 1929 – září 1930), 
plk. gen. štábu Jaroslav Balcar (září 1930 – listopad 1932), 
pplk. pěch. Karel Čejka (listopad 1932 – září 1933), 
plk. gen. štábu Jaroslav Balcar (září 1933 – listopad 1935), 
plk. pěch. Karel Čejka (listopad 1935 – prosinec 1937), 
plk. gen. štábu František Krátký (prosinec 1937 – září 1938), 
plk.  pěch. Karel Čejka (září 1938 – 1939).
 
Složení pluku
   Mírová organizace pěších pluků (a také horských pěších pluků) československé předválečné armády byla následující:
Pěší pluk se původně skládal z velitelství pluku, pomocné roty, technické roty, ze tří polních praporů a náhradního praporu.
Velitelství pluku tvořil velitel a pomocné orgány (pobočníci, zpravodajský, zbrojní, plynový a ordonanční důstojník, velitel trénu, lékař, veterinář a důstojníci hospodářské služby).
Pomocná rota měla četu velitelskou (velitelské a hospodářské družstvo) a plukovní hudbu.
Technická rota se skládala z pomocného družstva (roj velitelský a hospodářský), několika zákopnických čet a čety děl. Od podzimu 1935 se četa děl vyčlenila z technické roty a změnila na rotu doprovodných zbraní s minometnou a kanonovou četou. Původně byla součástí technické roty také spojovací četa, ze které se časem stala spojovací rota.
Rota doprovodných zbraní měla minometnou četu se dvěma minomety vzor 36 ráže 80 mm a četu KPÚV (kanonů proti útočné vozbě) se čtyřmi kanony ráže 37 mm vz. 34 nebo 37.
Spojovací rota měla jednu četu plukovní (telefonní, radiotelegrafní a pomocné družstvo) a tři čety praporní (telefonní družstvo, roj zemní telegrafie a roj pomocný).
Polní prapor se skládal z velitelství praporu (velitel a pomocné orgány), pomocné čety (velitelské a hospodářské družstvo), tří pěších rot (v každé rotě velitel, pomocné družstvo a čtyři pěší čety) a jedné kulometné roty (velitel, pomocné družstvo a tři čety).
Pěší četu tvořila tři pěší družstva (v každém družstvu velitel, zástupce velitele, střelec s lehkým kulometem vz. 26, 3 pomocníci, 5 úderníků a 2 granátníci). 
Kulometnou četu tvořila dvě kulometná družstva (velitel družstva a dva kulometné roje).
Kulometný roj (s jedním těžkým, vodou chlazeným kulometem Schwarzlose vz. 7/24 nebo vz. 24) tvořili velitel, střelec, nabíječ, nosič potřeb a 3 nosiči střeliva.
Náhradní prapor se skládal ze tří náhradních rot, pomocné čety a augmentačního skladu. (V případě mobilizace zajišťoval doplňování mužstva pluku a postavení mobilizačních jednotek.)
   V druhé polovině 30. let tedy pěší pluk 13 tvořilo velitelství, pomocná rota, technická rota, spojovací rota, rota doprovodných zbraní, I. prapor (1. až 4. rota), II. prapor (5. až 8. rota), III. prapor (9. až 12. rota) a náhradní prapor. Roty 4., 8. a 12. byly kulometné.
 
Úkol pluku při obraně republiky a spolupráce s dalšími jednotkami
   Pokud by došlo k válce s nacistickým Německem, bylo úkolem pěšího pluku 13 bránit hlavní obranné pásmo (HOP) v západní části Jeseníků, od Šeráku přes oblast u Kolštejna (dnešní Branná), Starého Města pod Sněžníkem a východní hřbet Králického Sněžníku.
   Při obraně měl pluk spolupracovat s dalšími dvěma novějšími šumperskými jednotkami. Byly to prapor Stráže obrany státu (SOS) Šumperk a hraničářský pluk 6. Oblasti působnosti těchto jednotek se s obranným úsekem pěšího pluku 13 překrývaly jen částečně, spolupráce však byla nezbytná.
   Praporu SOS Šumperk velel pplk. pěchoty Josef Knecht. Velitelem nově vytvořené jednotky byl jmenován 1. prosince 1936 a přešel k ní právě od pěšího pluku 13, kde vykonával funkci velitele II. praporu. 
   Příslušníci praporu SOS, kterými byli četníci, členové finanční stráže, policisté a vojenské posily, byli rozmístěni po družstvech podél hranic na Staroměstsku, Hanušovicku, v Javornickém výběžku, na Jesenicku a Zlatohorsku.  Jejich úkolem bylo zdržet útočníky ještě na hranicích a získat tak čas pro armádu, aby zaujala obranu na HOP.
   Hraničářskému pluku 6 velel od založení 1. ledna 1938 plk. pěchoty Bohumil Borecký. Velitelství pluku a pomocná rota sídlila v Šumperku do srpna 1938, kdy se přemístily do nových kasáren v Červené vodě u Králík. Čtyři prapory pluku byly rozmístěny podél linie plánovaného a budovaného těžkého opevnění.
   Vojáci hraničářského pluku nejprve strážili staveniště objektů těžkého opevnění, u dostavěných izolovaných pěchotních srubů a dělostřelecké tvrze Hůrka pak tvořili jejich posádky. Zatímco na Králicku byly objekty opevnění stavebně dokončeny a z větší části i vyzbrojeny, v okolí Starého Města a Kolštejna bylo těžké opevnění teprve ve výstavbě.
   Proto byla velmi důležitá linie již vybudovaného lehkého opevnění, která měla těžké opevnění doplnit, případně do jisté míry nahradit. Lehké opevnění, tvořené menšími bunkry vz. 37, obsazovali mobilizovaní příslušníci polních praporů pěšího pluku 13 a vojáci pluku zajištění lehkého opevnění (ZLO). Pluk ZLO se skládal ze dvou praporů a velitelství měl v Hanušovicích. Jeho postavení v době mobilizace bylo úkolem náhradního praporu pěšího pluku 13.
 
Vytváření pohotovostních jednotek
   Z důvodu zhoršující se situace v pohraničí nařídil v létě 1938 hlavní štáb čs. armády vytvořit motorizované pohotovostní jednotky s obrněnou technikou (tančíky vz. 33, lehké tanky vz. 35 a obrněné automobily vz. 27 a 33). Útočná vozba, jak se tehdy říkalo obrněné technice, byla přidělována jednotlivým pěším plukům nebo hraničářským praporům, které ji doplňovaly četami pěchoty.
   Úkolem pohotovostních jednotek bylo v případě potřeby uzavírat důležité komunikace a podporovat bezpečnostní složky v pohraničí, zvláště SOS.
   K pěšímu pluku 13 byla nejprve v červnu přidělena četa obrněných automobilů, která s několika četami pěchoty na nákladních automobilech tvořila pohotovostní oddíl.
   Na konci srpna byl do Šumperka přidělen další obrněný automobil, který se stal součástí pohotovostní čety. Ta měla za úkol udržet strategicky důležité Červenohorské sedlo, přes které vedla silnice z Jesenicka na Šumpersko.
   Přestože v září během Sudetoněmeckého povstání pohotovostní jednotky často zasahovaly proti povstalcům, na Šumpersku byl klid. Na rozdíl od Jesenicka a Bruntálska, kde došlo během bojů i k nasazení pohotovostních jednotek, vojáci pěšího pluku 13 se do bojů s povstalci nezapojili.
 
Pěší pluk 13 po Mnichovu   
   V důsledku Mnichovské dohody musel být v rámci odstoupení pohraničí Německu opuštěn i Šumperk. Pluk několikrát měnil své umístění.
   Nejprve bylo velitelství pluku 6. října přemístěno do Postřelmova, I. prapor obsadil východní okraj Šumperka, II. prapor byl v Novém Malíně a III. prapor v Bludově. Náhradní prapor byl stažen do Litovle. 
   Poté následovalo přemístění velitelství do Náměšti na Hané a pluk zaujal postavení u Loštic a Štěpánova. 
   Nakonec bylo 25. října velitelství pluku přemístěno do Boskovic spolu s velitelstvím I. praporu a rotou doprovodných zbraní. Velitelství II. praporu bylo umístěno v Blansku a III. praporu v Letovicích. Náhradní prapor se přesunul do Kostelce na Hané.
   Jednotlivé pěší prapory měly přidělené své obranné úseky. I. prapor v prostoru Jevíčka, II. prapor v prostoru Bouzova a III. prapor v okolí Letovic. Roty praporů byly obvykle ubytovány v hospodách, ale nesměly být blíže než dva kilometry od demarkační čáry. Prostor mezi armádou a čárou střežila finanční stráž, četnictvo a SOS.
   Německo kromě Šumperka zabralo i Zábřeh na Moravě, Mohelnici, Moravskou Třebovou, Svitavy a okolní vesnice. Na Svitavsku demarkační čára probíhala mezi obcemi Březová a Moravská Chrastová. Zábor pronikl tak hluboko do vnitrozemí, protože zde byl německý, tzv. svitavský jazykový ostrov.
   Němci se ze strategických důvodů snažili získat další obce, i s převažujícím českým obyvatelstvem, aby narušili komunikace, oslabili tím republiku a přiblížili se k Brnu.
 
Příprava přepadení Moravské Chrastové henleinovci    
   Moravská Chrastová je dnes částí obce Brněnec na Svitavsku. V roce 1938 v ní žilo více Čechů, než Němců a tak se na ni nevztahovalo přičlenění k Německu. Členům Sudetoněmecké strany (SdP) ve Svitavách však vadilo, že vesnice zůstala v Československu. Protože měli podporu vedení SdP, rozhodli se ji přičlenit k Německu násilím.
   Organizátorům přepadení se nepodařilo sehnat nadřízeného velitele jednotky SS sídlící ve Svitavách, aby povolil její nasazení. Proto se rozhodli akci provést především vlastními silami. K dispozici měli asi čtyři sta ozbrojených příslušníků SdP. S pomocí německé policie a několika příslušníků SS je zorganizovali do tří rot. Kromě toho mohli počítat i s účastí většiny německých mužů z Moravské Chrastové a okolí, kterých bylo asi sto.
   Díky informacím místních henleinovců znali postavení družstva SOS, finanční stráže i vojenských jednotek, konkrétně 11. pěší a 12. kulometné roty 13. pěšího pluku. Útok byl naplánován na noc z 30. na 31. října. Kromě Moravské Chrastové měly být obsazeny i okolní osady Mariánské Údolí, Chrastová Lhota a Rozhraní.
 
Přepadení Moravské Chrastové 
   V neděli 30. října, půl hodiny před půlnocí, byla vyhlášena pohotovost pro účastníky útoku proti Moravské Chrastové. Po půlnoci přijela nákladní auta s vypnutými světly na cvičiště vedle svitavské střelnice pro první část ordnerů. Zhruba v jednu hodinu v noci kolona vyrazila a cestou nabírala další dobrovolníky. Ještě na německé straně se vozidla postupně rozdělila na tři proudy. Na určených místech čety krajních proudů sesedly, rozvinuly se do rojnic a vyrazily přes demarkační čáru směrem na osady kolem Chrastové. Vozidla prostředního proudu jela dále.
   Moravská Chrastová odpočívala po taneční zábavě. Obec a okolí střežilo několik hlídek. Dvoučlenná hlídka družstva SOS na státní silnici od Lidového domu po demarkační čáru, dvoučlenná hlídka finanční stráže na čáře a četnický strážmistr v obci. U Lidového domu hlídal spící příslušníky finanční stráže a SOS dozorce finanční stráže a před vojenskými ubikacemi v Chrastové Lhotě měla armáda vlastní hlídky.
   Útočníkům, kteří do Chrastové vjeli na nákladních autech, se však s využitím tmy a momentu překvapení podařilo všechny hlídky přepadnout a odzbrojit. Následně byl přepaden Lidový dům, celní úřad, četnická stanice a strážní domek u železniční trati Česká Třebová – Brno. Do zajetí padlo celé družstvo SOS, finanční stráž a četníci.
   Následovalo přepadení a odzbrojení vojáků dvou čet 11. pěší roty, ubytovaných v hospodě U Janků a 12. kulometné roty v hostinci U Kupsů v osadě Chrastová Lhota. Henleinovci při tom využili rozkaz, který zakazoval vojenským útvarům vést palbu na uniformované příslušníky německé branné moci. Jako první proto posílali německé policisty v uniformách. Zajetí unikl pouze štábní kapitán Krčmář, který zburcoval zbývající četu vojáků 11. roty, ubytovanou v obci Rozhraní. Tím ji zachránil před zajetím, protože útočníci se vojáky připravené k obraně neodvážili napadnout. 
   Moravská Chrastová a okolní osady byly v rukou henleinovců. Kromě 26 zajatých příslušníků bezpečnostních sborů a 35 vojáků bylo zatčeno i 17 občanů české národnosti. Se zajatci bylo surově zacházeno. Podíleli se na tom především uniformovaní příslušníci německé policie. Zajatci byli téměř ihned protiprávně odváženi za demarkační čáru do Svitav a poté do Moravské Třebové, kde byli internováni a vyslýcháni gestapem. 
   Po úplném ovládnutí situace vytvořili henleinovci kolem zabrané oblasti pás hlídek. Další prováděli prohlídky domů. Začali se také chystat k obraně proti předpokládanému útoku čs. jednotek. Při tom využili ukořistěné zbraně. Kromě pušek získali i několik lehkých a čtyři těžké kulomety, které umístili do palebných postavení. Současně se v jednotlivých obsazených obcích začalo oslavovat vítězství.
 
Protiútok čs. jednotek
   Na velitelství 13. pěšího pluku v Boskovicích dorazila první zpráva o situaci v Moravské Chrastové asi ve tři hodiny ráno. Zajetí totiž kromě štábního kapitána unikl i jeden četník a dva financi. Všichni postupně telefonicky varovali nadřízené a čs. úřady.
   Velitel pluku plk. Karel Čejka nechal okamžitě vyhlásit poplach, byl však v těžké situaci. Musel podniknout protiútok, neměl k němu ale k dispozici dostatek mužstva. Všechny pěší a kulometné roty byly daleko, rozmístěné podél demarkační čáry a nepoužitelné pro rychlý zásah. K okamžitému nasazení měl jen rotu doprovodných zbraní, protitankové dělostřelce a minometníky. K tomu mohl počítat už jen s jednou četou 11. roty, obklíčenou na ubikaci v obci Rozhraní. S útokem se však nesmělo váhat. Pokud by se henleinovci ve dne zakopali, dokázali by odolat i mnohem silnějšímu protivníkovi.
   Požádal ještě o pomoc na okresním úřadu v Boskovicích. Získal tak četnický pohotovostní oddíl (ČPO). Měl sice jen třicet mužů, zato většinou bývalých délesloužících vojáků. Část oddílu se navíc v září účastnila bojů s povstalci na Jesenicku. Protože v Boskovicích bylo zároveň nové sídlo praporu SOS Šumperk, vyjel společně s  ČPO, který byl motorizovanou zálohou praporu, i jeho velitel, pplk. Knecht. Podle vzpomínek velitele roty doprovodných zbraní, poručíka Bohuslava Nedbala, s ČPO jelo ještě dalších 12 mužů četnické pohotovosti. 
   31. října po páté hodině ráno vyrazil z Boskovic nejprve ČPO a po něm na dvou nákladních automobilech 54 mužů 13. pěšího pluku i s jedním kanonem proti útočné vozbě. Plk. Čejka samozřejmě své vojáky doprovázel. 
   ČPO přijel jako první k obci Rozhraní, která ležela před Moravskou Chrastovou a čekal na vojáky. Když tam dorazili, objevil se osobní automobil se čtveřicí příslušníků německé „Schutzpolizei“. Plk. Čejka vyzval Němce, aby stáhli své jednotky za demarkační čáru. Důstojník německé policie však začal vyhrožovat útokem dělostřelectva a letectva. Plk. Čejka přes vyhrůžky stanovil ultimátum půl hodiny, ve které se musí německé jednotky stáhnout za demarkační čáru. Protože tak Němci neučinili, byl zahájen protiútok.
   Vojáci a četníci zaútočili na Rozhraní, ve kterém byla stále obklíčena na ubikaci jedna četa 11. roty. Henleinovci očekávali nápor čs. jednotek a v obci měli připravenou silnou obranu. K nejtěžším střetům došlo u Schwabova mlýna a u Roučkovy továrny.  Během boje se projevila delší doba služby a větší zkušenosti četníků, protože ve srovnání s mladšími vojáky základní služby postupovali rychleji. 
   Jakmile se uvolnilo obklíčení, zbytek 11. roty vyrazil také do boje. První ztráta postihla právě jejich četu. Vojín Tomáš Morávek byl zasažen, pravděpodobně střelou „dum-dum“. Na následky svého zranění zemřel v nemocnici 2. listopadu 1938. Před osmou hodinou ranní bylo Rozhraní dobyto zpět. 
   Protiútok pokračoval. Během postupu na Moravskou Chrastovou se jednotky dostaly do silné palby kulometů a pušek. Na železničním náspu padl svobodník Antonín Černý, jehož zasáhla kulometná dávka do prsou. Do krku byl zasažen vojín Bedřich Stuchlík, který byl také na místě mrtev. Začali přibývat ranění. Mezi nimi velitel roty doprovodných zbraní poručík Nedbal. Jeden ze zraněných, vojín Alois Žatka, těžkému zranění po převozu do vojenské nemocnice podlehl. Vojáci a četníci palbu opětovali a postupovali dál. 
   O půl deváté ráno byla ještě Moravská Chrastová a sousední osada Chrastová Lhota obsazena henleinovci. Pod tlakem ČPO a vojáků 13. pluku však opouštěli jednu pozici za druhou a prchali přes demarkační čáru. Plk. Čejka vstoupil s pistolí v ruce společně se svými vojáky po silnici do vesnice. Po umlčení posledního odporu u evangelického kostela byla Moravská Chrastová kolem deváté hodiny ráno opět v československých rukou.
 
Po bitvě
   Vojáci strhávali vlajky s hákovým křížem a zašlapávali je do bahna. Četníci společně s důstojníky prováděli domovní prohlídky a hledali účastníky přepadení. Povedlo se mimo jiné zatknout dva z přímých organizátorů útoku. Zajatci z obou stran byli v následujících dnech postupně propuštěni.
   Příslušníci 13. pěšího pluku měli čtyři mrtvé  a sedm raněných. Svobodník Antonín Černý a vojín Bedřich Stuchlík, kteří padli na místě boje, měli 2. listopadu v Letovicích pohřeb s vojenskými poctami. Poté byli převezeni do svých domovů. Vojín  Alois Žatka byl později pohřben ve svém bydlišti. Vojín Tomáš Morávek byl pohřben v Brně. Během boje byl zastřelen také český civilista Antonín Šoščák. 
   Na straně útočníků se odhadují nejméně tři mrtví a dvanáct raněných. Přesnější údaje nebylo možné zjistit, protože henleinovci své mrtvé a raněné dopravovali za demarkační čáru.
   Oběti na životech se však ukázaly zbytečné. O necelý měsíc později byla Moravská Chrastová zařazena do tzv. šestého a sedmého pásma záboru a 24. listopadu ji bez boje obsadily německá jednotky.
   V březnu 1939 byl zbytek českých zemí okupován Německem. Pěší pluk 13 byl zrušen, stejně jako ostatní útvary armády. 
 
Pěší pluk 13 a Moravská Chrastová po válce
   Po 2. světové válce byl pěší pluk 13 v Šumperku obnoven. V březnu 1948 se jeho velitelem stal účastník boje o Chrastovou, pplk. Josef Knecht. Pluk byl v rámci reorganizace armády zrušen na konci roku 1950. V únoru 1951, již v hodnosti plukovníka, byl Josef Knecht ze zdravotních důvodů dán do výslužby.  
   Na boj o Moravskou Chrastovou se nezapomnělo. 11. května 1947 byl v obci odhalen pomník padlým příslušníkům  13. pěšího pluku. Projev pronesl jeho bývalý velitel  Karel Čejka, povýšený do hodnosti brigádního generála. V obci se událost stále připomíná, příležitostně i živými ukázkami za účasti členů vojenských klubů a historických spolků.
 
 
 
Použitá literatura a prameny:
Bitva o Moravskou Chrastovou. Wikipedie, Internet
LÁŠEK, Radan: Jednotka určení SOS - díl druhý. Codyprint, Praha 2007
LÁŠEK, Radan: Velitelé praporů SOS. Codyprint, Praha 2009
MAREK, Martin: Moravská Chrastová: ztracené vítězství. Martinmarek.eu, Internet
MOŽNÝ, Petr: Šumperský pěší pluk 13 a jeho zapomenutí hrdinové. In: Severní Morava, Vlastivědný sborník, svazek 102, Šumperk 2016
Internetové stránky Československé vojenství, Fronta.cz, Válka.cz

 

 

Náhledy fotografií ze složky Pěší pluk 13 Šumperk