Jesenicko v roce 1938

Mgr. Martin Ivan

   22. září 1938 podnikl Sudetoněmecký Freikorps (SdFK) rozsáhlou ofenzívu v pohraničí Československé republiky. Soustředil se především na hraniční výběžky, protože v nich většinou nebyla umístěna československá armáda. 
   Kolem poledne začaly jednotky SdFK překračovat hranice i v Javornickém výběžku. S pomocí místních henleinovců zajímaly čs. státní zaměstnance a levicové Němce a odvlékaly je do Německa. Jednotky Stráže obrany státu (SOS) na mnohonásobnou přesilu nestačily a snažily se spolu s českými civilisty ustoupit do vnitrozemí. 
   Docházelo při tom ke ztrátám na životech a ke zraněním. Ve Vidnavě byli zastřeleni u budovy pošty dva příslušníci finanční stráže (FS), inspektor Josef Novák a dozorce František Pospíšil. Ve Velké Kraši byl při přepadení vlaku z Vidnavy zastřelen český civilista Viktor Dadák a byla zraněna řada členů SOS, především z řad FS.
   K mrtvým je třeba připočítat i dozorce FS Stanislava Majzlíka, který padl během přestřelky s Freikorpsem u Nových Vilémovic už v noci a dozorce FS Jaroslava Karbana, který byl omylem smrtelně postřelen kulometem čs. armády 25. září, během bojů u Vápenné (tehdy Zighartice). Kromě nich povstalci při obsazování Javornicka zastřelili ve Velké Kraši levicového Němce a v Žulové dalšího českého civilistu.
   SdFK se podařilo u Vápenné zastavit, ale Javornický výběžek se pro mnoho státních zaměstnanců stal pastí, ze které jen těžko unikali. Někteří při tom byli jen krok od násilné smrti, ale v poslední chvíli je nečekaně zachránil někdo ze sudetských Němců. Jsou to příběhy dramatické, s drsným průběhem, ale mají dobrý konec. 

Příběh zaměstnanců soudu z Javorníka ve Slezsku
   Na náměstí v Javorníku stojí rozlehlá budova bývalého soudu, postavená ještě v době Niského knížectví. Soud zde sídlil i v roce 1938, společně s četnickou stanicí. Funkci přednosty okresního soudu tehdy vykonával doktor práv Stanislav Jančík.
   22. září atmosféra ve městě houstla. Dopoledne odjely vlakem do vnitrozemí rodiny státních zaměstnanců. Odpoledne už se v ulicích pohybovaly skupiny místních henleinovců a menší jednotky Freikorpsu. Od hranic s Německem přišli celníci a příslušníci FS z Bílého Potoka, kteří měli štěstí, že je povstalci jen odzbrojili, ale nezajali.
   Henleinovců ve městě přibývalo a situace začínala být neudržitelná. Veliteli četnické stanice se podařilo dojednat odchod státních zaměstnanců. Od četnické stanice pak vyrazili pěšky do vnitrozemí místní četníci, financi z oddělení a inspektorátu FS společně s kolegy, kteří dorazili od hranic. Šli v sevřeném tvaru a muži měli v rukou připravené zbraně a ruční granáty. Se štěstím se jim podařilo dorazit k postavení SOS u Vápenné.
   V budově soudu prozatím zůstali soudce Jenčík a soudní čekatel Vladimír Švehla. Měli příkaz neopouštět působiště, ale Jenčík pro jistotu zaparkoval před soudem motorku. V kanceláři přednosty pálili úřední pokyny a oběžníky k aktuální situaci, aby nepadly do rukou povstalcům. 
   Nečekaně však o motorku přišli. K budově dorazil příslušník FS, a když zjistil, že na četnické stanici už nikdo není, nasedl na motorku a odjel. Pravděpodobně patřil k oddělení FS Travná, které na telefonický pokyn z inspektorátu ustupovalo od hranic. Lstí však bylo místními henleinovci vlákáno do města a u lékárny zajato. Jednomu z financů se podařilo uniknout a ten zřejmě s motocyklem odjel.
   Jenčík a Švehla se tak ocitli bez možnosti rychlého úniku. Henleinovci prohledávali město a hrozilo, že pokud je najdou, budou lynčováni. V této situaci za nimi přišel do kanceláře německý zaměstnanec soudu, který měl funkci správce budov a věznice a nabídl jim pomoc. Než do budovy vtrhla skupina ordnerů, zavřel oba Čechy do cely soudní věznice.
   Henleinovci na správce křičeli, aby jim vydal klíče, že to s těmi českými psy vyřídí na místě. Vypadalo to, že správce jejich tlaku podlehne. Ale správce se nedal. Vytáhl z kapsy papír s říšskou orlicí a hákovým křížem, druhou rukou vytáhl pistoli a tentokrát začal na ordnery řvát on. Vězni že jsou zajištěni na rozkaz velitelství gestapa z Breslau. A jestli povstalci ihned neopustí budovu, budou se zodpovídat před říšským vojenským soudem. Zabralo to. Henleinovci odešli.
   Oba zaměstnanci soudu byli prohlášeni za rukojmí a převezeni do Německa. Po asi měsíci věznění, když jim po výsleších chyběly i nějaké zuby, byli s dalšími zajatci na konci října propuštěni.
   Nakonec se soudce shledal i se svým motocyklem. Shodou okolností motocykl poznal jeho nevlastní bratr, který jako voják se svou jednotkou posílil SOS u Vápenné. Motorku zabavil a po demobilizaci na ní odjel domů. Tam ji také Stanislavu Jenčíkovi slavnostně předal.

Příběh železničáře a poštmistra z Kobylé nad Vidnávkou
   V Kobylé nad Vidnávkou je malé železniční nádraží. V roce 1938 zde pracovali manželé Vaculíkovi. Pan Vaculík jako staniční dělník, jeho manželka jako pokladní. Bydleli s dětmi v malém domku ve vesnici, ve kterém poskytovali podnájem místnímu poštmistrovi, Karlu Mročkovi.
   Jakmile se začala situace v září zhoršovat, odvezla paní Vaculíková jejich tři děti k příbuzným do vnitrozemí. Pak se vrátila do Kobylé.
   22. září dopoledne pan Vaculík spal po noční službě. Když jej kolem poledne manželka vzbudila na oběd, viděl, že se venku něco děje. Kolem nádraží stály zástupy Němců a od Vidnavy se ozývala střelba. Freikorps právě obsazoval město Vidnavu, ležící na hranici. 
   Skupina místních ozbrojených henleinovců začala ostřelovat domek Vaculíkových a křičet, ať se pan Vaculík vzdá. Ten se telefonem ptal, co má dělat. Dostal odpověď, ať počká na příchod posil. Manželku raději poslal do vnitrozemí. Šla po kolejích a Němci ji až na pár nadávek nechali na pokoji.
   Ostřelování domku pokračovalo. Povstalci zřejmě nevěděli, že pan Vaculík není ozbrojený. Jednou střelou jej zranili na uchu. Rána hodně krvácela. František Vaculík se raději vzdal. Ozbrojenci ho zmlátili a vyhrožovali mu, že bude viset na třešni u nádraží.
   Mezitím druhá skupina povstalců přepadla poštu, ve které se zavřel poštmistr Mroček a jeden voják, který zde sloužil jako ochrana. (Podle další verze byli vojáci dva.) Rozpoutala se přestřelka.
   Proto henleinovci, kteří chtěli pana Vaculíka oběsit, změnili plán. Spoutaného jej přivedli k poště, aby její obránce přesvědčil o marnosti odporu. Poštmistr ale zatáhl železničáře do budovy a přestřelka pokračovala. Jeden z útočníků, který se pokusil vniknout dovnitř, dostal smrtelný zásah.
   Obráncům však pomalu docházely náboje. Vaculík s Mročkem se rozhodli vzdát. Vojákovi (nebo vojákům) se podařilo nepozorovaně uniknout zadem. Povstalci poštmistra a železničáře zmlátili a oba při tom zranily. Sice se jim podařilo henleinovce přesvědčit, že svého padlého spolubojovníka zastřelili sami, ale vypadalo to s nimi špatně.
   Naštěstí zasáhl německý řídící učitel (ředitel) školy v Kobylé. Svou autoritou dosáhl toho, že povstalci Vaculíka s Mročkem přestali ohrožovat na životě. Dokonce je místo do Německa, kam odváželi ostatní zajatce, dopravili do nemocnice v Jeseníku (tehdy Frývaldov). Protože Jeseník byl stále ovládán československými úřady, druhý den je oba sanitky odvezly do olomoucké železniční nemocnice. 
   I když panu Vaculíkovi zůstaly po tom, kdy stál na prahu smrti, nepříjemné vzpomínky, po válce se do Kobylé nad Vidnávkou opět vrátil.

Příběh příslušníka finanční stráže z Růžence
   V cípu Javornického výběžku leží městys Bílá Voda. Je to nejsevernější a nejzápadnější obec Českého Slezska. V roce 1938 zde byla umístěna četnická stanice, oddělení FS a celní úřad. Několik kilometrů odtud ležela dnes již zaniklá osada Růženec (Rosenkranz). V Růženci sloužil na jednom z nejzapadlejších oddělení na Jesenicku dozorce FS Jan Houdek.
   22. září byl vyslán jako spojka z Růžence na oddělení FS Bílá Voda pro heslo, zprávy a denní poštu. V době, kdy vyřizoval své úkoly, přijel na oddělení v Bílé Vodě místní kolega, který byl jako spojka na inspektorátu FS v Javorníku. Hlásil, že je nařízen ústup a že telefonické spojení z Javorníku je přerušeno.
   Jan Houdek se pokusil spojit se svým oddělením v Růženci telefonem z celního úřadu, ale spojení už bylo také přerušeno. Ještě než vyrazil pěšky do Růžence, požádali jej z oddělení v Bílé Vodě o vyřízení vzkazu jejich dvoučlenné hlídce. Financům konajícím službu u závor na celní cestě měl vyřídit, aby se ihned vrátili na oddělení, že je nařízen okamžitý ústup. Dozorce Houdek kolegům vzkaz vyřídil a pokračoval v cestě.
   Při procházení zámeckým parkem na kraji Bílé Vody na něj někdo vystřelil. Houdek se ukryl za silným bukem. Následoval druhý výstřel. Z úkrytu za kmenem stromu uviděl skupinu ozbrojených mužů, kteří k němu utíkají. Zřejmě se jednalo o příslušníky Freikorpsu. Protože bylo vidět, že do Růžence se nedostane, rozhodl se, že se vrátí do Bílé Vody.
   Henleinovcům se mu podařilo utéct, ale v obci už vlály vlajky s hákovým křížem. Pro jistotu ji obešel a vyrazil k lesu. Kolegové, kterým měl vyřídit vzkaz, jej uviděli a počkali na něj. Společně ustupovali do vnitrozemí po okraji lesa směrem na Bílý Potok a Javorník. Po chvíli dohnali družstvo SOS z Bílé Vody. Kromě 10 financů v něm bylo 5 četníků a čtyři vojenské posily. Jeden četař v záloze a tři vojíni. Společně s nimi šel i přednosta poštovního úřadu z Bílé Vody.
   K Javorníku dorazili kolem 20 hodin večer. Ve městě byly vyvěšené vlajky s hákovým křížem a probíhal v něm lampionový průvod. Javorník obešli a pokračovali lesem po úbočí Rychlebských hor. Aby nepadli do léčky, šla před družstvem dvoučlenná hlídka. Cesta probíhala dobře, až u Vlčic je zpozorovali místní henleinovci a začali je pronásledovat. Ale družstvu se podařilo uniknout.
   Když příslušníci SOS došli do blízkosti města Žulová, museli vyjít z lesa do otevřeného terénu. Kolem třetí hodiny ráno 23. září bylo družstvo přepadeno jednotkou SdFK. Došlo k boji, který trval asi 20 minut. Příslušníci družstva s použitím pušek, lehkého kulometu a ručních granátů henleinovce odrazili a vynutili si postup na Vápennou. Zastřelili při tom jednoho příslušníka Freikorpsu.
   Během boje však bylo několik členů družstva raněno. Jednoho postřeleného finance se podařilo odnést. Zraněný četař byl společně s četníkem, který jej ošetřoval, zajat, stejně jako velitel bělovodských četníků. Jan Houdek byl také raněn. Prostřelenou pravou paži mu obvázal po boji kolega vrchní respicient Nebřenský, který s ním zůstal. Houdek byl ale ztrátou krve tak zesláblý, že zůstal ležet na poli u silnice. Kolega chtěl zastavit auto a požádat řidiče o převoz do nemocnice.
   Podařilo se mu zastavit autobus, ze kterého však vystoupili příslušníci SdFK. Oba finance odzbrojili a se zlými výrazy ve tvářích se na ně začali sápat. Situace byla špatná. Nebylo úniku a Houdkovi s Nebřenským hrozilo týrání, ne-li rovnou smrt. 
   Henleinovci však byli zastaveni svým velitelem. Ukázalo se, že na rozdíl od přinejmenším některých z nich je to slušný člověk, který uměl dobře česky. Dal zavolat lékaře, který dozorce Houdka na místě ošetřil. Poté oba zajatce odvezli do nejbližší vesnice, kde je hlídal jeden ozbrojenec. Když se autobus asi za dvě hodiny vrátil, byli v něm zajatí němečtí komunisté. Všichni pak byli odvezeni do sběrného tábora v Pačkově v Německu.
   V Pačkově se Houdek s Nebřenským rozešli. Houdek byl vzhledem ke svému zranění převezen do nemocnice. Z pačkovské nemocnice po několika dnech utekl společně s jedním českým četníkem. V lese poblíž Žulové však byli chyceni místními obyvateli, kteří po nich i stříleli a dopraveni opět do Pačkova. Tentokrát rovnou do sběrného tábora.
   Za několik dní byli převezeni do vojenské věznice v Neisse a odtud do velkého zajateckého tábora u Elsterhorstu. V táboře byli shromážděni příslušníci SOS, vojska a zaměstnanci pohraničních úřadů a železnic. Tam se dozorce Houdek setkal se svými kolegy z oddělení FS Růženec, kteří byli zajati u Javorníka. 
   Po obsazení Sudet Německem byli zajatci propuštěni. 15. října odjeli zvláštním vlakem přes Drážďany a Děčín do Prahy. Odtud se rozjeli ke svým nadřízeným úřadům. Financové ze země Moravskoslezské se měli hlásit u zemského finančního ředitelství v Brně. Už při příjezdu na nádraží byli očekáváni a srdečně přijati zemským inspektorem finanční stráže a dalšími vedoucími pracovníky zemského finančního ředitelství.
   Tak se do okleštěné vlasti vrátil Jan Houdek, společně s ostatními zajatci nevyhlášené války o pohraničí českých zemí.

Použitá literatura a prameny: 
HRADILOVÁ, Jana: Domů do říše! Rok 1938 ve světle literatury a pramenů SOkA Jeseník. (Státní okresní archiv Jeseník) In: VIII. svatováclavské česko-polsko-německé setkání v Jeseníku 2008. Sborník referátů. Jeseník 2008
PROCHÁZKA, Petr: Příběhy z pohraničí. Hnutí Brontosaurus Jeseníky, Jeseník 2007
VANĚČEK, Jiří: Růženec. In: Muži na hranici. Toužimský a Moravec, Č. Těšín 2019
Místa paměti národa. Kobylá nad Vidnávkou. Internet