Jesenicko v roce 1938

 

   V souvislosti s výročími Mnichovské dohody se často v článcích nebo rozhovorech můžeme setkat s tvrzením, že přijetí Mnichova v roce 1938 údajně zlomilo páteř českého národa. (Do českého národa jsou automaticky započítáváni i Moravané a Slezané.) Důsledkem toho měla být kolaborace v době nacistické okupace a chybějící ozbrojený odpor při rozbití Československé republiky v roce 1939, vítězství komunistů v roce 1948 a okupaci armádami Varšavské smlouvy v roce 1968.

   Ačkoli toto tvrzení působí na první pohled věrohodně, je chybné ze tří důvodů. Především neobstojí při seznámení s historickými okolnostmi. Pokud jde o kolaboraci, své kolaboranty měly v době 2. světové války i další národy. 

   V roce 1939 Hitler vylákal prezidenta Háchu na jednání do Německa a tam jej hrozbami přinutil k souhlasu s okupací. Přesto k ozbrojenému odporu došlo. V Czajánkových kasárnách v Místku proti Němcům v menší míře, na Podkarpatské Rusi proti Maďarům ale s plným nasazením jednotek armády a Stráže obrany státu.

   Situace v roce 1948 byla specifická v tom, že komunistický puč se tvářil jako legální změna vlády za situace, kdy ministři demokratických stran udělali taktickou chybu a podali demisi. Chtěli tím protestovat proti ovládání bezpečnostních sborů komunisty. V okamžiku, kdy nemocný prezident Beneš pro demokraty překvapivě demisi přijal, demokracie prohrála. Ministrem obrany byl sice nestraník Ludvík Svoboda, ten však s komunisty tajně spolupracoval. Ozbrojené síly tak byly komunisty buď přímo ovládány, nebo kontrolovány.

   Okupace „bratrskými“ socialistickými armádami Varšavské smlouvy v roce 1968 byla předem pečlivě připravena a přišla naprosto nečekaně. Navíc ze strany vlastních spojenců, protože i naše republika byla členem tohoto komunistického vojenského paktu. 

   Tuto okolnost by si měli uvědomit hlavně ti kritici demokratického západu, kteří současně s připomínáním Mnichovské dohody tvrdí, že západ nás kdykoli opět zradí. Zapomínají dodat, že východ nás zradil také, dokonce v horší formě. Jestliže nás Francie a Velká Británie v roce 1938 odmítly bránit, naši komunističtí spojenci nás v roce 1968 rovnou sami napadli. Za situace, kdy okupační jednotky během noci obsadily republiku, a většina vlastních bojových jednotek byla dislokována v západní části země, neměl ozbrojený odpor smysl.

   Druhou chybou je předpoklad, že jedna tragická dějinná událost podstatně ovlivní chování i těch generací národa, které ji nezažily. S tím je ovšem možné počítat pouze u tehdejších současníků. Pro pozdější generace to bude jen součást národních dějin z učebnic historie.

   K postoji těch, kteří osobně Mnichovskou dohodu zažili,  se v úvodu knihy sestavené z písemností armádního generála Ludvíka Krejčího Já se generálem nenarodil, vyjádřila paní Marie Žižková – Krejčí, starší dcera Ludvíka Krejčího:

   „Sledovali jste, co nesmyslů o zlomené páteři českého národa dokázali novináři vymyslet a vtlouct lidem a historikům do hlavy? Absurdní nesmysl – a do dneška se traduje! Kde se vzal domácí a zahraniční odboj, československé jednotky v zahraničních armádách – vždyť ho tvořili příslušníci té perfektně vycvičené prvorepublikové armády, kterým nikdy nikdo páteř nezlomil! Pokračovali prostě v boji, kde bylo třeba a hlavně – kde mohli.“

   Hlavní chyba tvrzení, že Mnichov negativně nastálo ovlivnil celý český národ je však v předpokladu, že národ je složen ze stejně myslících a chovajících se jedinců. Většina českého národa vystupuje jednotně jen krátkodobě za mimořádných okolností, například když čelí společnému nepříteli. (Mobilizace v září 1938, protesty proti okupaci v srpnu 1968, revoluce proti komunistickému režimu v listopadu 1989.)

   Obvykle se však jednotliví příslušníci národa chovají podle svých povah a přesvědčení. A tak jsme měli hrdiny i zbabělce, věrné vlastence i zrádce. Stejně jako jiné národy. Výstižně to vyjádřil v roce 1938 novinář, spisovatel a dramatik Karel Čapek:

   „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou… Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnějším tím, že změnil tvář. Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání. Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba.“

   

 

 

Citáty slavných osobností, Karel Čapek. Internet

KREJČÍ, Ludvík: Já se generálem nenarodil. Radan Lášek – Codyprint, Praha 2018