Co se můžeme naučit z událostí roku 1938 a 1939
Mgr. Martin Ivan
Historie je učitelkou života. Kdo se nepoučí ze své historie, bude nucen ji zopakovat. To jsou dvě rčení, týkající se významu historie pro lidstvo. Události let 1938 a 1939 (a roků s nimi souvisejících) jsou důležitou součástí našich státních dějin. Když se nad nimi zamyslíme, můžeme si z nich vzít řadu ponaučení. Jejich význam je platný nejen pro Čechy, Moravany a Slezany, ale většina z nich je univerzálních.
Extrémizmus je škodlivý, i když se tváří ušlechtile
Nejvýraznější zkušenost je, že extrémní názory jsou v důsledku škodlivé. To se týká nejen národního socialismu, tedy nacismu, ale i komunismu a nacionalismu. Nacionalismus neboli přehnané vlastenectví, se podílel na rozpadu meziválečné Československé republiky (ČSR). Všechny početně významnější menšiny v republice jím byly nakažené. Mnoho jejich příslušníků se postavilo proti ČSR se zbraní v ruce, aby se od ní mohli odtrhnout a připojit k vlastnímu národnímu státu, nebo jej vytvořit. Nebyli to tedy jen Němci, ale i Maďaři, Poláci a obyvatelé Podkarpatské Rusi. Se Slováky naštěstí k bojům nedošlo, odtrhli se však politicky.
Žádné menšině, ani státu ve střední Evropě však nacionalismus nic dobrého nepřinesl. Buď se připravili o spojence a podlehli svým agresivním sousedům, jako Polsko a Podkarpatská Rus, nebo se stali spojencem nacistického Německa a spolu s ním byli nakonec poraženi, což se týká Maďarska a Slovenska.
Ani Češi však nejsou v této oblasti bez viny. Nebyli sice extrémními nacionalisty, na ostatní národy v republice se však dívali přezíravě jako starší, chytřejší bratr a dlouho jim odmítali dát nějakou formu samosprávy. A to ji Slováci měli slíbenou písemně Pittsburskou dohodou a Podkarpatská Rus dokonce zakotvenou v ústavě. Takové chování pochopitelně nacionalismus v národnostních menšinách jen posilovalo.
Ekonomická situace obyvatelstva je důležitá
S tím souvisí i podcenění významu ekonomické situace obyvatelstva. Na začátku 30. let probíhala velká ekonomická krize. V českých zemích postihla především pohraniční oblasti, zvané Sudety. Vláda s touto situací nic zásadního neudělala. Tím zdejší obyvatelstvo, většinou německé národnosti, doslova vehnala do náruče Henleinovy Sudetoněmecké strany.
Poslední šanci, jak dát práci nezaměstnaným v pohraničí, vláda ztratila požadavkem, aby na pohraničním opevnění pracovaly z důvodu utajení výhradně české firmy. U těžkého opevnění se požadavek utajení dal pochopit, ale na lehkém opevnění toho k utajení mnoho nebylo. Kromě dalšího zvyšování nedůvěry německých obyvatel k republice tím došlo i k tomu, že výstavba opevnění neprobíhala tak rychle, jak by mohla i s prověřenými firmami německých podnikatelů. V září 1938 opevnění i z tohoto důvodu nebylo zdaleka dokončeno.
Extrémistická propaganda je nebezpečná
Zásadním problémem byla nacistická propaganda. Používala to, čemu se dnes říká fake news a dezinformace. Prostě lži. Ale předávané s takovou samozřejmostí a drzostí, že na neinformované působily věrohodně. Uvnitř republiky dokázaly vyvolat prostřednictvím šeptandy a vysílání německého rozhlasu mezi sudetskými Němci nenávist nejen k ČSR, ale i k Čechům obecně. Na mezinárodním poli dokázala německá propaganda přesvědčit politiky Francie a Velké Británie o tom, že na špatných vztazích s německou menšinou mají vinu především Češi. A že je to pouze vnitřní problém ČSR, který se vyřeší odtržením Sudet a jejich připojením k nacistickému Německu.
Politici ani vládní úředníci Československa nedokázali nacistické propagandě čelit. Z bezradnosti ještě v září 1938 nařídili Němcům v Sudetech odevzdat rozhlasové přijímače, ale to už nic nezměnilo. Boj na frontě propagandy republika prohrála. To byl také hlavní důvod, proč představitelé spojenecké Francie a Velké Británie na konferenci v Mnichově ČSR zradili a souhlasili s odstoupením Sudet Německu. Prostě uvěřili, že je to správné řešení.
Diktatury jsou nevěrohodné
Diktátorské režimy, ať byly nacistické, komunistické, nebo nacionalistické, byly nevěrohodné. Lež používaly jako cestu k dosažení svých cílů. Nerespektovaly ani psané dohody. I porušení smlouvy zdůvodnily další lží.
Nejen že nacisté lhali o útlaku českých Němců v ČSR. Adolf Hitler v září 1938 tvrdil, že postoupení Sudet je poslední územní požadavek Německa. V březnu 1939 zabral zbytek českých zemí a zdůvodnil to nutností ochrany německého obyvatelstva ve vnitrozemí před českým terorem. Vláda ČSR se však úzkostlivě snažila, aby nezavdala sebemenší příčinu ke konfliktu.
V září 1939 Německo zahájilo 2. světovou válku napadením Polska, se kterým mělo smlouvu o neútočení. Aby to odůvodnilo, zorganizovali nacisté tak zvaný útok pod falešnou vlajkou. Nechali přepadnout svým komandem, které vydávali za Poláky, rádiový vysílač v Německu (dnešních Gliwicích). O pár týdnů poté napadl Polsko z východu i komunistický Sovětský svaz, ačkoli s ním měl také smlouvu o neútočení. A zdůvodnil to nutností ochrany ruskojazyčného obyvatelstva, které na východě Polska žilo.
V listopadu 1939 provedl Sovětský svaz vlastním dělostřelectvem také útok pod falešnou vlajkou. Bylo to u finských hranic, aby mohl zdůvodnit zabrání území, o které s Finskem svedl tak zvanou Zimní válku.
V roce 1940 Německo napadlo bez vyhlášení války několik států v západní Evropě, z toho Nizozemsko a Lucembursko byly neutrální. Neutralita měla tyto státy chránit před vojenským konfliktem, Německo to však nerespektovalo.
Vrcholem bylo napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 opět bez vypovězení války, ačkoli obě země měly společně uzavřenou smlouvu o neútočení. Navíc byly neoficiálními spojenci z války s Polskem v roce 1939. Rozdělení Polska mezi tyto dva státy bylo totiž tajnou částí jejich smlouvy o neútočení.
Agresorům nemá smysl ustupovat
Francie a Velká Británie se snažily konfliktu s nacisty předejít a vsázely na politiku ustupování a usmiřování. Nejprve nechaly bez vojenské reakce, když Adolf Hitler nařídil v roce 1936 obsadit demilitarizované pásmo u francouzských hranic. Poté v zájmu zachování míru obětovaly Německu v roce 1938 pohraničí českých zemí, obývané německým obyvatelstvem. V roce 1939 nereagovaly, když Německo okupovalo zbytek českých zemí. Nakonec ani výrazněji nezasáhly, když bylo německými nacisty přepadeno Polsko, se kterým měly spojeneckou smlouvu. Vyhlásily sice Německu válku, žádnou větší vojenskou akci však neprovedly. Přes to však byly v roce 1940 Německem napadeny. Francie byla poražena, Velkou Británii zachránila její ostrovní poloha a vítězství v letecké bitvě.
Až potom pochopily vlády Velké Británie a představitelé poražených evropských států v exilu, že agresorovi nemá smysl ustupovat, protože bude chtít stále více. Postupně vytvořily široké spojenectví, ke kterému se v roce 1941 přidal i Sovětský svaz a Spojené státy americké. Napadenému Sovětskému svazu bylo dodáno velké množství zbraní, munice a dalšího materiálu. Dodávky přispěly k tomu, že se Sovětský svaz ubránil a začal nacisty s jejich spojenci vytlačovat ze svého území. Společně se západními spojenci, kteří se vylodili v roce 1943 na Sicílii, v Itálii a v roce 1944 v Normandii, pak nacisty a jejich spojence porazili.
Evropské demokratické státy si mohly několik let trvající válku v Evropě ušetřit, pokud by nacistům neustupovaly a ukázaly sílu a odhodlání ke společné obraně. Síla je totiž to jediné, čemu diktatury rozumí a co respektují.
Co z těchto zkušeností plyne dnes
Extrémisté a diktatury v dějinách přicházejí a odcházejí. Jejich chování však zůstává principiálně stejné. Proto můžeme z historie odvodit, co máme udělat proti tomu, aby nás ovládli.
Především se nenechme oklamat extrémními, tedy krajními názory a ideologiemi. Jakmile hlásají nějakou nenávist, jsou škodlivé, a časem se to ukáže.
Nepodceňujme ekonomickou situaci obyvatelstva. Pokud je špatná, lidé mají větší tendenci volit extrémisty.
Nevěřme diktaturám. Lež je pro ně běžný prostředek k dosažení jejich cílů. Uzavřené dohody poruší, jakmile je to pro ně výhodné.
Neustupujme agresorům. Konflikt to jen oddálí a oni tím zesílí. Slušnost a vstřícnost považují za slabost a slabými pohrdají. Protože uznávají sílu, jen sílu také respektují. Z toho důvodu má smysl, aby se státy, zvláště ty menší, sdružovaly. Společně jsou silnější a bezpečnější.
