Jára Cimrman a Sudety
6. 2. 2020
Mgr. Martin Ivan
Pohraničí českých zemí, dříve nazývané Sudety, je krásná, většinou hornatá oblast. Od 13. století zde bylo převažující osídlení německými obyvateli, které sem pozvali místní vládci v době velké středověké kolonizace. Celkem poklidné soužití českých a německých sousedů pokazil nacionalismus 19. století. Vzájemné dlouhodobé spory vyvrcholily v roce 1938, kdy o Sudety přišla Československá republika a v roce 1945, kdy je pro změnu ztratila většina zdejších německých obyvatel.
Málo se ví, že k těmto událostem vůbec nemuselo dojít. Řešením česko – německého soužití se totiž věnoval ve své době největší český umělec, dramatik, vynálezce, pedagog a sportovec Jára Cimrman. Měl pro tento úkol všechny předpoklady. Jako vídeňský rodák ze smíšené česko – rakouské rodiny se pohyboval bez problémů v českém i německém prostředí a dobře je znal. Jako geniální všeuměl dokázal najít nečekaná řešení mnoha problémů a inspiroval řadu českých i světových umělců a vynálezců konce 19. a počátku 20. století.
Cimrmanovu osobnost připomíná v českých zemích řada pamětních desek, jsou po něm pojmenovány ulice i školy. Jeho genialita dokonce zanechávala svou stopu i tam, kde nebyl. A tak můžeme najít pamětní desky, upozorňující, že tato místa těsně minul, nenavštívil, nebo zde nebydlel. Mnoho pamětních desek můžeme najít v Sudetech, protože právě tam rád pobýval. Ostatně konec svého života strávil v obci Liptákov, což je krycí název pro Příchovice (Prichowicz), část Kořenova v okrese Jablonec nad Nisou.
Pamětní deska, která asi nejlépe vystihuje Cimrmanův vztah k Sudetům, se nachází v Andělské Hoře (Engelsbergu), části Chrastavy. Je na ní uveden tento nápis: Na tomto místě stával Gasthaus zu Goldenen Kreuz, ve kterém se 1. 9. 1912 konala premiéra vlastenecké hry „Sudety krásné, Sudety mé“ v původním českém znění s německými titulky. Hru napsal a také režie se ujal český velikán Jára Cimrman. Ale vzhledem k tomu, že ještě týž večer neznámý poberta zcizil desky s titulky k této hře, jednalo se zároveň i o derniéru. Českému géniovi věnují obyvatelé Andělské Hory.
Ačkoli se Jára Cimrman věnoval především umění a vynalézání, jako český vlastenec, kterým se přes svůj smíšený původ cítil, se nemohl vyhnout politickým záležitostem. Šlo především o osvobození českého národa od habsburské nadvlády. Jeho géniu neuniklo, že společně se získáním samostatnosti pro historické země koruny české, bude třeba vyřešit i vztahy s dalšími národy tyto země obývající. Tedy především s Němci, kterých bylo nejvíce a také s Moravany, Slezany a nezapomněl ani na významnou židovskou menšinu, s jejíž intelektuální elitou se stýkal.
Poprvé se těmito dvěma problémy začal Cimrman intenzivně zabývat na konci 90. let 19. století, v době svého pobytu ve Švýcarsku. Jako údajný anarchista vyhoštěný z Německa si nesl v osobních dokladech záznam „strůjce nepokojů“, což vedlo zástupce švýcarské firmy Omega k nabídce, aby zdokonalil setrvačník dámských hodinek Piccolo. Zároveň v těžkých podmínkách tamních Alp zavedl a po nějaký čas také vykonával, funkci porodního dědka.
Během své hodinářské a gynekologické praxe pozoroval obdivuhodné soužití místních obyvatel, kteří přestože hovořili několika různými jazyky, cítili se především Švýcary. Když se zabýval příčinou tohoto jevu, zjistil, že švýcarský národ vznikl spojením různých oblastí (kantonů) při hájení svých svobod proti Habsburkům. Tehdy si učinil do deníku na českého vlastence pozoruhodný zápis: „Že by ti prokletí Habsburkové přeci jen byli k něčemu užitečnému?“
Když se podrobně seznámil s dějinami Švýcarska, zklamaně zjistil, že šlo především o boj ozbrojený, nikoli politický. To bylo pro mírumilovného Cimrmana nepřijatelné. Kromě toho si povšimnul zásadního rozdílu v dějinách švýcarské konfederace a českého království. Výsledek své bystré analýzy si také zapsal do deníku: „Švýcarům v boji s Habsburky pomohly jejich hory. Nám Bílá Hora nijak nepomohla.“
Cimrmanův pobyt však přinesl Švýcarsku kromě pokroku v zmíněných oblastech hodinářství a gynekologie ještě jeden dlouhodobý přínos. Vynález proslulého švýcarského nože. Jeden ze Švýcarů, se kterými Cimrman debatoval o politickém uspořádání jejich státu, byl důstojníkem švýcarské armády. Protože se při debatách dověděl o Cimrmanových schopnostech, požádal jej o radu při řešení praktického problému. Příslušníci armády totiž potřebovali pro běžné činnosti několik nástrojů, které by však dohromady zabíraly zbytečně mnoho místa v jejich tornách a byly by drahé. Řešení mělo mít současně souvislost se švýcarskými tradicemi.
Cimrman se nejprve ujistil, že se má jednat skutečně jen o nástroje a že je možné jejich civilní využití. Poté na základě předchozích informací o švýcarské historii navrhl kapesní nůž, inspirovaný víceúčelovou dřevcovou zbraní, kterou Švýcaři často používali. Touto zbraní byla halapartna, která sjednocovala kopí, sekeru a hák. Od těchto prvků odvodil jednotlivé vyklápěcí části nože. Bodec na dělání děr do kožených částí výstroje, například opasku. Čepel klasického nože na řezání. Otvírák na konzervy, připomínající hák. Jako vizionář je doplnil šroubovákem.
Důstojník byl jeho návrhem nadšen a předal jej nadřízeným. Po nezbytných byrokratických procedurách byla roku 1897 vyhlášena soutěž na kapesní sklápěcí nůž podle Cimrmanova návrhu. Soutěž vyhrál nožíř Elsner, který si nechal patentovat Švýcarský důstojnický a sportovní nůž. To byl začátek dlouhé cesty, na které se švýcarský, původně vlastně Cimrmanův nůž stal světově známým.
Neklidná krev Cimrmana vedla na cesty po světě, aby se na nějakou dobu usadil v Londýně. Tato část jeho života je důležitá, protože ukazuje Cimrmanův problém. Ačkoli byl takřka všestranně nadán, pronásledovala jej nepřízeň osudu. Tomu, aby se světově proslavil nějakým svým vynálezem, uměleckým, nebo sportovním výkonem, vždy něco zabránilo.
Jak vysvětluje text pamětní desky v areálu českého velvyslanectví v Londýně: Na schodišti domu pana Jamese Heywooda, který stál v těchto místech, si roku 1908 český génius Jára Cimrman narazil koleno. Proto ho na patentním úřadu předběhl T. A. Edison s vynálezem helikoptéry, a proto ho na londýnských olympijských hrách předběhli v maratonu atleti jiných národů.
Nebylo to jen zmíněné koleno. Co se týká návštěv patentního úřadu, pověstné se staly Cimrmanovy příchody krátce poté, co byl zaevidován patent na totožný vynález někoho jiného.
Po návratu ze svých cest do vlasti se Cimrman rozhodl, že lepší postavení českého národa získá působením uvnitř habsburského rodu. Následník trůnu arcivévoda Ferdinand, který žil s rodinou na zámku v Konopišti, hledal pro své děti učitele a pro sebe tajemníka. Cimrman obě funkce hravě zvládal vykonávat současně a byl přijat.
Poté rozehrál partii na několika frontách. Arcivévodu, který očekával úmrtí stařičkého císaře Františka Josefa, přesvědčoval, aby v nástupní řeči přislíbil Čechům více své přízně. Současně vychovával z arcivévodových dětí přesvědčené republikány. Poslední figurkou na Cimrmanově pomyslné šachovnici byl Ferdinandův dvojník. Byl jím škrtič Nývlt, který měl za podmíněné odpuštění svých zločinů zastupovat arcivévodu v nebezpečných situacích.
Cimrman Nývlta přesvědčil, aby při plánované návštěvě císařského dvora ve Vídni přiškrtil Františka Josefa a společně jej tak přinutili udělit českým zemím samostatnost. Akce však selhala, protože i císař měl svého dvojníka a také velmi schopného škrtiče, který se Nývltovi ubránil. Po prozrazení této konspirace musel Cimrman opustit arcivévodovy služby a ztratil tak na Ferdinanda i jeho děti vliv.
Nějakou dobu pak učil v jednotřídce v Liptákově, kde měl klid na psaní a vynalézání. Několik měsíců učil i na obchodní akademii v Jablonci nad Nisou, kde byl jeho žákem Konrád Henlein, budoucí sudetoněmecký politik.
Po vypuknutí 1. světové války se Cimrman vyhnul odvodu ze zdravotních důvodů a věnoval se psaní své poslední známé divadelní hry České nebe. Hru dokončil v Dymokurech, odkud také vedl korespondenci s přáteli na válečných frontách. Tehdy dostal znovu příležitost ovlivnit budoucnost českého národa a jeho soužití s německými spoluobčany.
Jeden z jeho známých byl spolupracovníkem profesora Tomáše Garrygue Masaryka, který také usiloval o lepší postavení českého národa. Cimrman byl Masarykovi doporučen jako zkušený cestovatel a znalec různých uspořádání států. Masaryk v roce 1914 zvažoval, zda mají české země zůstat v monarchii, která by ovšem musela být reformována, nebo se vydat jinou cestou. Během vzájemné korespondence Cimrman popsal své zkušenosti s podle něj nereformovatelnými královstvími a císařstvími. Pro české země doporučil republikánské uspořádání, s jazykovými oblastmi, tak, jak je poznal ve Švýcarsku.
Na základě těchto informací se profesor Masaryk rozhodl pro samostatnost českých zemí, později spojených se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Během války podnikl se svými spolupracovníky řadu jednání s vládami různých zemí, vytvořil československé legie a nakonec dosáhl vzniku samostatného československého státu.
Co tomu říkal Cimrman, již nevíme. Během války jeho stopa mizí. Podle jeho životopisného filmu Jára Cimrman ležící, spící, se vrátil do Liptákova, kde v převlečení za ženu dožil v utajení. Je možné, že byl unaven mnoha neúspěchy, které jej pronásledovaly.
Jisté je pouze to, že jím doporučené státní zřízení, inspirované Švýcarskem, nebylo zavedeno. Ve svém důsledku to znamenalo nespokojenost národnostních menšin, tím i nejednotný stát, který pak snadno podlehl nacistickému Německu. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat.
Použité prameny:
Cimrmanovo dílo. Wikipedie
Jára Cimrman. Wikipedie
Jára Cimrman ležící, spící. Wikipedie
Konrád Henlein. Wikipedie
Liptákov. Wikipedie
Posel z Liptákova. Wikipedie
Archiv Muzea Cimrmanovy doby Příchovice
Náhledy fotografií ze složky Jára Cimrman a Sudety
