Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konrád Henlein, nezdárný žák Járy Cimrmana

Mgr. Martin Ivan


   Jaroslav Cimrman (někdy mezi léty 1853 až 1859, Vídeň - ?, ?) byl jedním z největších českých dramatiků, básníků, hudebníků, učitelů, cestovatelů, filozofů, vynálezců, kriminalistů a sportovců své doby. Teprve 23. 02. 1966 byla v pojizerské vesničce Liptákov (krycí název, zajišťující obci ochranu před přívaly turistů), nalezena truhla s významnou částí Mistrovy pozůstalosti. Nalezené dokumenty inspirovaly o rok později v Praze vznik Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana, která prostřednictvím tisku, rozhlasu, televize a především divadla, nesoucího Mistrovo jméno, popularizuje Cimrmanův duchovní odkaz. Tato dlouholetá práce přinesla Cimrmanovi uznání na místech nejpovolanějších. V roce 1997 uvedlo Cimrmanovu hru Záskok Národní divadlo a v roce 2010 uspořádalo Národní muzeum výstavu věnovanou Cimrmanovi a jeho následovníkům ve své nové budově.

   Podle divadelních her Divadla Járy Cimrmana se obec Liptákov nachází v Pojizeří v oblasti Sudet, poblíž Tanvaldu. Jára Cimrman v této obci působil jako učitel od roku 1902 zhruba do počátku 1. světové války a napsal zde řadu svých děl. Do obce je umístěno také dětství Konráda Henleina. V roce 1983 natočili Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák divácky úspěšný film Jára Cimrman ležící, spící, který pojednává o Mistrově životě a díle v historických souvislostech. Ve filmu je ztvárněna scéna, ve které se Cimrman loučí po vyhlášení mobilizace v roce 1914 se svými žáky a odchází (odbíhá) k odvodu do armády. Vzlykajícímu chlapci před odchodem říká: „neplač Henleine, pláčem nic nespravíš!“ Dlouho se mělo za to, že tehdy byl Jára Cimrman spatřen naposledy. 

   Hledání stop Járy Cimrmana je náročná badatelská práce. Měl totiž neklidnou krev a často cestoval po světě. Vždy se však rád vracel domů, do Čech. Vlastenectví je nejvýraznějším rysem jeho osobnosti. Pro ně trpěl v habsburských žalářích, pro ně se naučil téměř plynně česky. Pro ně se dokázal rozejít i s nejlepším přítelem Aloisem Jiráskem. Nemohl mu totiž odpustit, že zařadil do svých Starých pověstí českých příběh o blanických rytířích, čekajících v nitru hory, aby přispěchali národu na pomoc, až bude nejhůře. „Protože za celých tři sta let habsburského útlaku nikdy nevyjeli,“ vyčítá mu v dopise Cimrman, „deprimuješ tak národ vyhlídkou, že to, co prožívá, není ještě nic proti tomu, co teprve přijde.“ 

   Ani génius Cimrmanova formátu však netušil, že se mýlí a že na přicházejících ještě těžších časech pro český národ bude mít velký podíl jeho vlastní žák Henlein. Zde je nutné uvést okolnosti seznámení a vzájemného vztahu těchto dvou mužů na pravou míru. Opravdu byli žák a učitel, ovšem scéna z jmenovaného filmu je pochopitelně autorskou zkratkou. Ve skutečnosti Cimrman učil Henleina nikoliv v malotřídce v  Liptákově, ale v  obchodní akademii v nedalekém Jablonci nad Nisou. Konrád Ernst Eduard Henlein se totiž narodil 06. 05. 1898 a v roce 1914 mu bylo již 16 let. Cimrman na obchodní akademii vyučoval na žádost jejího ředitele, kterého zaujal Cimrmanův článek Univerzální učitel v tehdejších učitelských novinách. Učil zde přechodnou dobu současně několik předmětů, mezi nimi i tělocvik, což pro něj jako pedagoga srovnatelného s  J. A. Komenským nebyl problém. Nezbýval mu ale čas na psaní a vynalézání a proto se po několika měsících vrátil do poklidné malotřídky v Liptákově. Před svým odchodem však Henleina jako učitel výrazně ovlivnil.

   Oba v sobě navzájem rozpoznali výrazné osobnosti. Konrád, který tíhnul k autoritám, našel (oprávněně) v Cimrmanovi svého Velkého učitele a vzor. Cimrman okamžitě (pochopitelně) poznal v Henleinovi nadaného a schopného žáka, který může v životě dosáhnout velkých úspěchů. Měli také společný smíšený původ. Cimrmanův otec byl český krejčí a matka rakouská herečka. Ačkoli psal Cimrman i německy, například Die Fensterpolitik (Okenní politika, o fenoménu defenestrace), on sám se cítil být Čechem. O čemž vypovídá i poslední zápis z jeho deníku, kde vyjadřuje touhu „uvidět svou rodnou vlast Böhmen.“ Henlein se narodil v Liberci jako syn německého úředníka a Češky. Nějakou dobu neměl jasno, čí je a pod vlivem svého učitele se začal považovat za Čecha. Cimrmanovo působení však bylo krátké a tak se nakonec Konrád cítil být Němcem.

   Po absolvování obchodní akademie se Henlein roku 1916 přihlásil do armády, neboť se domníval, že Cimrman je tam také. Ten ale díky infekční žloutence, kterou si vypěstoval ve své kapesní laboratoři, nebyl odveden na frontu. Rozhodl se totiž, že nenáviděné Rakousko připraví alespoň o jednoho vojáka, tedy sebe. Většinu času pak trávil v pražské kavárně Louvre na Národní třídě, kde napsal značnou část své poslední známé hry České nebe. Hru  dokončil ve svém příbytku na půdě obecné školy v Dymokurech, odkud vedl  korespondenci s přáteli na frontách 1. světové války. Důkazy o jeho dalším osudu již nejsou známy. Mezitím byl Konrád na italské frontě zajat a domů se vrátil až v srpnu 1919. Pracovat začal jako bankovní úředník, byl však velmi aktivní v Turnerském (tělovýchovném) hnutí. Roku 1923 se stal vzdělavatelem mládeže ještědsko-jizerské turnerské župy. Od října 1925 se stal podle svého vzoru, Járy Cimrmana, učitelem tělocviku v Aši. Roku 1928 zřídil v tomto městě také ústřední turnerskou školu. 

   Henlein byl nespokojený s postavením německé menšiny v  ČSR. Pamětliv slov svého učitele, že pláčem nic nespraví, začal se angažovat v politice. V říjnu roku 1933 založil politické hnutí Sudetendeutsches Heimatfront (SHF), které se později (1935) přeměnilo na Sudetendeutsches partei (SdP). Odklonil se však od demokracie. Postupně získal podporu nacistického vedení v Německu a díky kontaktům na západní politiky dosáhl mezinárodní diskuse o sudetoněmecké otázce. Mezitím například přednášel v prosinci 1935 v londýnském královském institutu. Dokonce se chtěl stát prezidentem Československa. Správně pochopil, že mnohonárodnostní ČSR by prospěl prezident z národnostní menšiny, nejlépe německé, protože Němci jsou ve srovnání se Slovany pořádnější. Díky svým schopnostem, poznaných již Cimrmanem, snadno během několika let udělal z SdP nejsilnější německou politickou stranu v Československu. Stačil mu k tomu populismus a sliby o zlepšení ekonomické situace. Druhá polovina 30. let byla dobou Henleinova vrcholného úspěchu a žel také začátkem jeho konce. 

   S Cimrmanem neměl od roku 1914 žádný kontakt a tak jeho vliv a příklad pomalu slábl. Protože však Konrád potřeboval mít živý vzor, časem si našel nový. Podobně jako jeho bývalý učitel byl také tento muž velmi nadaný a schopný. V oblasti umění působil jako malíř, ve válce byl vyznamenán a v politice byl úspěšným řečníkem a oblíbeným státníkem. Dokonce byl stejně jako Jára Cimrman rakouským rodákem. Jmenoval se Adolf Hitler a poprvé se s Henleinem setkali v srpnu roku 1935. Konrád však zapomněl, že Cimrman na rozdíl od Hitlera nevyzýval k násilí a nebyl nacionalista. Rakousko sice kvůli jeho národnostnímu útlaku nenáviděl, rozkládal jej však nenásilně zevnitř, například svými protihabsburskými anekdotami. Ačkoli byl označován za anarchistu, tedy iniciátora nepokojů,  největším projevem jeho zášti k mocnářství byla anekdota „Císař pán v muničním skladu“. K Němcům měl vzhledem ke svému smíšenému původu celkem pozitivní vztah. Rozhodně je nepovažoval za špatné. Velmi dobře věděl, že horší než národy, se kterými máme spory, jsou jiné věci. O čemž svědčí jím vymyšlený slogan pro hospody: „Teplé pivo je horší než studená Němka.“

   Stoupencem Hitlera se stal Henlein v roce 1937, kdy radikální křídlo SdP vedené K. H. Frankem získalo převahu. Společně s Hitlerem formulovali taktiku „vždy žádat víc, než je možné splnit“, kterou se pak SdP řídila až do rozbití ČSR. Někdy v té době dostal Konrád Henlein česky psaný dopis od anonymního odesilatele. Text dopisu byl stručný. „Konráde, vzpomeň si: Kolik třešní, tolik višní.“ Bylo to oblíbené přísloví Járy Cimrmana, se kterým se seznámil na obchodní cestě po Japonsku. Na tomto přísloví (mimo jiné) ukazoval svým studentům důležitost přiměřeného a rovnovážného přístupu v životě. Protože zmíněný dopis se během bouřlivých květnových dnů roku 1945 ztratil, nepodařilo se zjistit, zda jej psal samotný Cimrman, nebo někdo z bývalých Henleinových spolužáků. Konrád byl však již pod vlivem svého nového vzoru a na varování (navíc psané česky) nedbal.

   Protože už nebylo možné stupňovat dále požadavky vůči ČSR a dosažení shody mezi SdP a vládou by vedlo k uklidnění situace, SdP se pokusila od 12. 09. 1938 v několika okresech českého pohraničí  o ozbrojený převrat, s cílem tato území násilně připojit k Německu. Převrat byl do 16. 09. potlačen četnictvem, finanční stráží, policií a armádou. V postižených okresech bylo vyhlášeno stanné právo. Dne 16. 09. byla SdP postavena mimo zákon a na její představitele byly vydány zatykače. Většina sudetoněmeckých povstalců včetně Henleina a politiků SdP uprchla do Německa. Henlein zde od 17. 09. se souhlasem Adolfa Hitlera z uprchlíků organizoval Sudetoněmecký Freikorps a sám se stal jeho velitelem. Za několik dní vyslal své jednotky do Československa znovu. Bojová aktivita se soustředila na západní a severní pohraničí, především do hraničních výběžků ČSR, kde 22. 09. Freikorps podnikl ofenzívu. Ta však byla úspěšná jen částečně.

   Z Německa se Henlein vrátil až po Mnichovské dohodě, již jako Hitlerem jmenovaný (od 01. 10. 1938) říšský komisař pro sudetoněmecké oblasti. Účastnil se osobně vítězného průjezdu Hitlera pohraničím. Po splynutí  SdP s NSDAP a vzniku župy NSDAP Sudety, se stal jejím župním vedoucím. Byl také jmenován Obergruppenführerem (generálem) SS a od 01. 05. 1939 byl říšským místodržícím. Jeho osobní mocenské postavení však bylo spíše slabé. Henlein sice zastával  vysokou funkci, ale jeho vliv byl omezený. Tak to zůstalo až do roku 1945.

   V pondělí 07. 05. 1945 odjel Henlein z Liberce, aby se pokusil vyjednávat s Američany mimo jiné také o uznání Mnichovské dohody. Dostal se až na území osvobozené americkou armádou, byl však u Lokte zajat, vyslýchán a uvězněn v Plzni. Tam zjistil, že s ním nikdo jednat nehodlá a je považován za válečného zločince. Naposledy využil svých schopností a přestože mu strážní odebrali nebezpečné předměty, podřezal si sklem z rozbitých brýlí ráno 10. 05. žíly. S čímž by samozřejmě Cimrman nikdy nesouhlasil. Pohřben byl v neoznačeném hrobě v Plzni. To je také poslední, co má se svým bývalým učitelem společného, neboť Cimrmanův hrob zřejmě také není označen a tudíž ani znám. V dokumentech Mezinárodního trestního tribunálu v Norimberku, který se konal po válce, je Henlein otevřeně označován za válečného zločince.

   Tak skončil Cimrmanův nezdárný žák Konrád Henlein, který se mohl stát významným a váženým demokratickým politikem, učitelem soužití Čechů a Němců v  jednom společném státu. Místo toho se stal pouze významným odstrašujícím příkladem nacionalistického politika. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat.

 

Použité prameny:

Cimrmanovo dílo. Wikipedie
Jára Cimrman. Wikipedie
Jára Cimrman ležící, spící. Wikipedie
Konrád Henlein. Wikipedie
Liptákov. Wikipedie
Posel z Liptákova. Wikipedie
Archiv Muzea Cimrmanovy doby Příchovice