Mýty a otázky spojené s přijetím Mnichovské dohody
Mgr. Martin Ivan
K okolnostem přijetí Mnichovské dohody prezidentem a vládou ČSR v září 1938 se váže řada mýtů (výmyslů) a otázek. Nejvýznamnější otázkou, často vášnivě probíranou v tisku i na internetu je, zda se místo přijetí Mnichovského diktátu mělo Československo vojensky bránit. V návaznosti na to se probírají důsledky kapitulace, případně obrany ČSR. Skutečností ovšem zůstává, že na některé otázky typu co by se stalo kdyby…, už dnes nemůžeme dát jednoznačnou nezpochybnitelnou odpověď. Pokud nás přesto nějaká taková otázka zajímá, je třeba si k jejímu alespoň přibližnému zodpovězení nastudovat potřebné informace a vyhnout se zavádějícím mýtům. To se týká zvláště Mnichova, kolem kterého byly mýty záměrně vytvářeny a nové se tvoří i dnes.
Mýty spojené s přijetím Mnichovské dohody:
ČSR se nebránila (vzdala se bez jediného výstřelu)
Je pravda, že ČSR pod nátlakem spojenců Mnichovský diktát přijala a vzdala se pohraničních oblastí s více jak 50 % německého obyvatelstva. Přes to však čs. ozbrojené síly čelily již od 12. 09. v pohraničí henleinovskému puči, rozpoutanému ve snaze odtrhnout části pohraničí od ČSR. Od 17. 09., kdy byl v Německu se souhlasem Adolfa Hitlera vytvořen z německých občanů čs. republiky Sudetoněmecký Freikorps, se již jednalo o nevyhlášenou válku. V této válce bojovalo na obou stranách několik desítek tisíc mužů. A boje neustaly ani po Mnichovu. Druhá republika se musela bránit nejen německým, ale i maďarským a polským pohraničním útokům. Při obraně ČSR od září 1938 do března 1939 padlo nebo zemřelo na následky zranění kolem 160 obránců. Stovky dalších byly v bojích zraněny.
Protože se republika nebránila, jsou její obyvatelé zbabělci
Jak vyplývá z výše uvedeného, první část tohoto tvrzení není pravda. A že není pravda ani druhá část, dokázali během 2. světové války občané tehdy již bývalé ČSR v domácím i zahraničním odboji.
Čs. politická reprezentace přijetím Mnichovské dohody selhala
Jestliže čs. politická reprezentace v souvislosti s Mnichovem selhala, bylo to především tím, že nechala události dojít tak daleko. Mnichovská dohoda byla totiž důsledkem, nikoli příčinou selhání politiků ČSR. Československu se nepodařilo získat loajalitu svých národnostních menšin, které pak nepovažovaly společný stát za svůj. A to se týká nejen Němců, Maďarů a mnohých Rusínů, ale i Slováků.
Přestože příslušníci národnostních menšin měli v ČSR veškerá občanská práva, v době, kdy na ně doléhaly důsledky velké hospodářské krize, pro ně byly důležité také existenční problémy. A ty nedokázali čs. politici zmírněním dopadů hospodářské krize řešit. Této situace využila pro svou agitaci Sudetoněmecká strana v čele s Konrádem Henleinem.
Zásadní chybou byla také neexistence celodenního rozhlasového vysílání v německém jazyce až do roku 1938. Přestože Němců bylo více než Slováků a přes to, že v sousedním Německu byl od roku 1933 nacistický režim. Němci v pohraničí tak mohli ve své rodné řeči poslouchat pouze štvavé ideologické vysílání německého rozhlasu, což na ně pochopitelně mělo také vliv.
Pokud k uvedeným chybám čs. politické reprezentace připočteme přehlížení neochoty Francie a Velké Británie jít do jakéhokoli konfliktu s Německem, je možné říci, že ČSR nastoupila cestu k Mnichovské dohodě již několik let před rokem 1938.
Ani tvrzení, že přijetím Mnichovské dohody čs. politici selhali, není jednoznačně pravdivé. Na rozdíl od mnoha současníků věděli, že reálná obrana ČSR je postavena na spojenectví s Francií, s navazujícími smlouvami s Velkou Británií a Sovětským svazem. Francie a Velká Británie však daly najevo, že v případě války mezi Německem a ČSR nebudou plnit své vojenské závazky. Sovětský svaz s ČSR ani s Německem neměl společné hranice.
Samotné Československo by se podle Hlavního štábu čs. armády Německu mohlo bránit několik týdnů, nejvýše měsíců. A to za předpokladu, že by armáda ustoupila na Slovensko. I kdyby poté nenásledovala kapitulace, bez pomoci spojenců by byly české země ztraceny. Čs. armáda by neměla dost sil a prostředků, aby je dobyla zpět. Osamocená válka s Německem, s henleinovskou pátou kolonou v zádech, by pro Čechy a Slováky, řazené nacisty k podřadné slovanské rase, znamenala ohrožení jejich existence.
Je třeba vzít v úvahu i nepřátelský postoj Maďarska a Polska, které jen čekaly na oslabení ČSR, aby se zmocnily části jeho území. To také po Mnichovu udělaly. I kdyby se během války neodvážily zaútočit na Československo, hrozba této možnosti by vázala na společných hranicích značné množství jednotek čs. armády, které by chyběly v boji proti Německu.
Prezident Edvard Beneš byl zbabělec a zrádce národa
Edvard Beneš se sice dopustil stejných chyb jako zbytek politické reprezentace ČSR, nebyl však zbabělec ani zrádce. Byl to on, kdo v roce 1932 po návratu z odzbrojovací konference informoval představitele armády, že do 5 let čeká Evropu konflikt s Německem a vyzval je k přípravě na válku. Po mobilizaci hodlal zůstat u vojska a počítal s tím, že během bojů bude zabit. Sudetskou krizi se snažil do poslední chvíle řešit jednáním. Mnichovský diktát byl pro něj šokem, ze kterého se podle pamětníků zcela nevzpamatoval ani do své smrti.
Pod tlakem Německa po Mnichovu abdikoval a odjel do zahraničí. Po vypuknutí druhé světové války začal organizovat odboj v Londýně. Právě on měl velký podíl na tom, že Francie a Velká Británie prohlásily Mnichovskou dohodu během války za neplatnou. Neučinily to však po15. 03. 1939, kdy Německo porušilo dohodu okupací zbytku Čech, Moravy a Slezska, ani po 01. 09. 1939, kdy Německo zahájilo druhou světovou válku napadením Polska. Stalo se tak až v druhé polovině roku 1942, po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydrycha čs. parašutisty v Praze a následných represích nacistů.
Za své zásluhy o vznik ČSR v roce 1918 a její znovuobnovení v roce 1945 získal Edvard Beneš posmrtně poctu, jakou měl do té doby pouze první prezident T. G. Masaryk. V zákoně č. 292 Sbírky zákonů ze dne 13. dubna 2004 je uvedeno: Edvard Beneš se zasloužil o stát.
Británie a Francie nás zradily
Správně by se mělo říkat, že nás zradilo tehdejší politické vedení Velké Británie a Francie. Chamberlain, Daladier a další politici se nechali Hitlerem oklamat a uvěřili, že mu jde o ochranu sudetských Němců. Celkem pochopitelně nechtěli jít do války kvůli udržení německé menšiny z pohraničí v ČSR. Přehlédli ovšem fakt, že v pohraničí je také pro republiku životně důležité opevnění. Nedokázali včas odhalit záměr nacistů po zabrání pohraničí zničit ČSR a později ovládnout i zbytek Evropy. Je smutnou pravdou, že čs. politici to nacistům svými chybami ulehčili.
Naštěstí pro Československo byli ve Francii i Velké Británii politici, kteří si skutečnou situaci uvědomovali. Mezi ně patřil i budoucí premiér Británie Winston Churchil. Díky němu a vůdci francouzského odboje a pozdějšímu prezidentu Francie, Charlesi de Gaullovi, byla Mnichovská dohoda těmito dvěma zeměmi během války prohlášena za neplatnou.
Sovětský svaz by nám pomohl i bez pomoci Francie
Tento argument byl po dlouhá léta používán komunistickými politiky a historiky při kritice přijetí Mnichovské dohody. Údajně to bylo ČSR ze strany politiků Sovětského svazu přislíbeno. Neexistuje o tom však písemný důkaz. Je pouze známo, že sovětský velvyslanec na dotaz prezidenta Beneše, zda nám SSSR pomůže i bez pomoci Francie, odpověděl že ano, pokud se ČSR obrátí na Společnost národů a ta se nadpoloviční většinou postaví za Československo. Nešlo tedy o bezpodmínečnou pomoc.
Reálně by ani pomoc SSSR nebyla možná. Sovětský svaz neměl společné hranice nejenom s ČSR, ale ani s Německem, aby mohl otevřít druhou frontu. Do Československa se sovětská pomoc mohla dostat přes Polsko nebo Rumunsko, ale obě země se obávaly na své území Rudou armádu pustit. Sovětský vpád do Polska po jeho napadení Německem v září 1939 i přes uzavřenou sovětsko – polskou mírovou smlouvu ukázal, že to byly obavy oprávněné.
Existovala ještě možnost letecké pomoci, podobně, jako bylo dohodnuto vyslání francouzských leteckých jednotek do ČSR v případě války. Tato forma pomoci však byla teprve rozjednána. Několik vyšších sovětských důstojníků navštívilo ČSR za účelem prohlídky vhodných letišť, ale žádná dohoda zatím nebyla uzavřena.
Francie a Velká Británie by nám v případě války nakonec přišly na pomoc
Tato myšlenka zcela odporuje chování politiků Francie a Velké Británie nejen během mnichovské krize, ale především během války jejich dalšího spojence s Německem. Když 01. 09. 1939 Německo napadlo polský stát, spojenci sice Německu vyhlásili válku, žádné podstatné vojenské akce však nepodnikli. Polsko po několika týdnech obranných bojů a čekání na pomoc, podlehlo útoku Německa ze západu a SSSR z východu.
Opevnění a moderní armáda by republiku ubránily
Opevnění nemohlo ČSR ubránit hned ze dvou důvodů. Podle plánů totiž mělo jen útočníka zdržet, aby mohla proběhnout mobilizace a následně mělo krýt ústup armády na Slovensko. Teprve po mobilizaci armády Francie a ostatních spojenců mělo dojít k porážce Německa bojem na dvou frontách, podobně jako za 1. světové války. Neméně důležitý je také fakt, že stavba opevnění byla zahájena v roce 1935 a z finančních důvodů byla naplánována na více jak 10 let. V roce 1938 tedy opevnění nemohlo být reálně dokončené v plánovaném rozsahu. To se týká i nouzové varianty lehkého opevnění, které se začalo stavět v roce 1936, po zjištění, že stavba těžkého opevnění postupuje příliš pomalu.
Existence moderní armády ČSR je další mýtus. Správnější označení by bylo modernizované armády, protože její modernizace stále probíhala. V září 1938 se armády týkal stejný problém, jako výstavby opevnění. Chyběl jí čas potřebný k tomu, aby plánované změny proběhly a armáda se stala skutečně moderní. Celá řada nově zaváděných zbraní existovala pouze jako prototypy (samopal, protitanková puška, lehký tank vzor 38, stíhací dolnoplošník Avia B-135, těžké zbraně do dělostřeleckých tvrzí). Motorizace armády byla v počátcích, plánované počty lehkých tanků u rychlých divizí nebyly naplněny. Letectvo mělo nedostatek moderních letadel a protivzdušná obrana byla minimální. Přes tehdejší nedostatky Wehrmachtu a Luftwaffe mělo Německo výraznou převahu v počtech těžkých zbraní a zvláště v letectvu.
Měli jsme se bránit, protože i jiné národy se bránily (Habešané, Poláci, Finové…)
Národy a státy, které se bránily silnějším útočníkům ve 30. a na počátku 40. let, nebyly ve stejné situaci jako ČSR. V jejich případech nešlo o problémy s početnou národnostní menšinou, obývající pohraničí, které by se řešily na mezinárodní úrovni. Tyto státy byly rovnou vojensky napadeny, i když některé po předchozím zinscenovaném konfliktu, který měl agresi omluvit jako vyprovokovanou. A protože byly napadeny, bránily se. Československo by se v případě napadení Německem, Maďarskem, nebo i Polskem také bránilo, jak ostatně ukázaly menší konflikty v letech 1938 a 1939.
Přijetí Mnichova národu zlomilo páteř a vedlo k dalším historickým katastrofám
Toto tvrzení je těžko dokazatelné. Zlomové dějinné okamžiky se ve 20. století na území Československa stávaly přibližně po 20 letech (výjimkou je 10 let mezi roky 1938 a 1948). Děly se už za zcela jiných okolností, jak v republice, tak v Evropě. Starší obyvatelé si některé události sice pamatovali, pro ty mladší to však již byla historie, stejně jako například středověk. Ačkoli předchozí události pochopitelně ovlivňovaly ty následující, vždy záleželo především na aktuální situaci, rozhodnutích politiků a reakcích obyvatelstva. Zážitek Mnichovského diktátu byl nepochybně pro mnohé obyvatele ČSR traumatický, nelze však tvrdit, že po něm se stal národ jako celek horší.
Dějiny evropských zemí jsou ostatně plné tragických událostí, srovnatelných s Mnichovskou dohodou. V tomto směru nejsou obyvatelé bývalého Československa žádnou výjimkou.
Je také otázka (i když kontroverzní), jak kdo chápe národní katastrofy. Pro demokraticky smýšlející obyvatelstvo to nepochybně byly události z let 1948, 1968 a 1969. Pro silně levicově smýšlející občany to naopak byl konec socialismu v roce 1989.
Obranou bychom si zachovali čest a morálku
Češi, Moravané, Slezané, Slováci a podkarpatští Rusíni přijetím Mnichovské dohody pod mezinárodním nátlakem nic nečestného a nemorálního neudělali. To se spíše týká těch, kteří nám dohodu vnutili.
Pokud jde o to, že jsme si neměli nechat vzít část území republiky, něco na tom pochopitelně je. Jako vždy ovšem záleží na okolnostech. Jestliže bychom válčili s Poláky, byla by šance, že v případě prohry se slovanským protivníkem národ přežije za přijatelných podmínek. Kdybychom prohráli s nacistickým Německem, v nejlepším případě by dnes zbytky národa přežívaly na území ještě menším, než nám zbylo po Mnichovu. Co by v takovém případě říkali kritici přijetí Mnichovské dohody?
ČSR byla nacionalistická, k menšinám nespravedlivá a obrany neschopná země
Toto jsou nové mýty, se kterými je možné se v literatuře či na internetu setkat. Nejsou však založeny na pravdivých argumentech, ale na polopravdách, mylných informacích nebo dokonce záměrných lžích.
Je pravda, že český nacionalismus byl v ČSR výrazný a měl vliv na politiku. Totéž je ovšem možné říci i o nacionalismu českých Němců. Československo sice včas neposkytlo svým menšinám přiměřenou autonomii, příslušníci národnostních menšin však měli veškerá občanská práva. V roce 1938 bylo sice pozdě, ale přece, snahou čs. politiků tuto chybu napravit. Že to politické vedení sudetských Němců nepřijalo, nebylo již chybou ČSR.
Co se týká připravenosti k obraně, i přes nedokončené opevnění a modernizaci armády byla čs. republika schopná, připravená a odhodlaná se bránit. Svědectví pamětníků a archivních materiálů to jasně dokazují. S pomocí spojenců by se také velmi pravděpodobně ubránila.
Propastný rozdíl uvedených tvrzení a skutečné situace ČSR, zjištěné na základě studia archivů, je zarážející. Důvod se vyjasní při zjištění, že autorem některého z nových mýtů je stále nacionalisticky smýšlející sudetský Němec, nebo český (!) autor publikující na internetových stránkách obhajujících nacismus. Někteří lidé se ani po tragických zkušenostech 2. světové války nepoučili.
Důležité otázky a odpovědi
Na otázku, zda jsme se měli v roce 1938 bránit, přesněji zda jsme měli sami jít do otevřené války s nacistickým Německem, si každý může zodpovědět sám. Jisté je, že jsme se bránit mohli a chtěli, vzhledem k okolnostem jsme však Mnichovskou dohodu přijali. Mnohem důležitější jsou ovšem odpovědi na otázky proč k této situaci došlo, jak se jí dalo předejít a hlavně, jestli jsme se z toho poučili.
Použité prameny:
BAŤA, Robert: Mýtus o Mnichovské zradě? vedominaroda.cz, Internet
MOSZ, Jiří: Národní mýtus-mnichovská zrada. neviditelnýpes.lidovky.cz, Internet
RYCHLÍK, Jan: Trauma Mnichova. zpravy.aktualne.cz, Internet
SPURNÝ, Matěj: Trochu jiný pohled na Mnichov. zpravy.aktualne.cz, Internet
ŠRÁMEK, Pavel: Jak se tvoří mýty. armada.vojenstvi.cz, Internet
VLK, Václav: Mnichovská dohoda-čí to byla prohra? militaria.cz, Internet
Diskuse o Mnichovské dohodě. Wikipedie
Mnichovská dohoda. Wikipedie
Internetové stránky vojenství.cz
