Skoncujme s traumatem z Mnichova 1938
Mgr. Martin Ivan
Při různých příležitostech, nejenom při výročí přijetí mnichovského diktátu, se můžeme setkat s opakovanými úvahami na téma „měli jsme se bránit a nebránili jsme se“. Někdy následují tvrzení, jak rozhodnutí z roku 1938 negativně ovlivnilo národ v dalších krizových letech naší historie.
Radikálněji uvažující spoluobčané, zvláště levicově či nacionalisticky orientovaní, dokonce prezidenta Edvarda Beneše, který pod nátlakem Mnichovskou dohodu přijal, označují za zbabělce nebo dokonce zrádce národa.
Principiálně jsme se samozřejmě měli bránit, protože zlu se nemá ustupovat. Přesněji řečeno, bránit se měla celá demokratická Evropa. Události následující v dalších letech po Mnichovu to jasně dokazují. Ale obviňování prezidenta Beneše je nespravedlivé. Je nepochopením jeho situace a zodpovědnosti jako státníka, nejenom jako vrchního velitele armády.
V každé situaci záleží na okolnostech. A okolnosti nebyly v roce 1938 obraně československé republiky příznivě nakloněny. Největšími problémy kromě selhání spojenců, konkrétně tehdejší politické reprezentace Francie a Velké Británie, byly čas a vztahy. Na obou těchto problémech měla svůj díl viny pro změnu politická reprezentace ČSR. Zanedbáním zájmu o armádu a přípravu obrany republiky na přelomu dvacátých a třicátých let ztratili zodpovědní politici několik roků. Ty později chyběly při modernizaci armády a výstavbě pohraničního opevnění. Co se týká vztahů, politická reprezentace nedokázala dnešními slovy „získat srdce a mysl“ národnostních menšin. Především Němců, ale i mnohých Slováků, Maďarů a podkarpatských Rusínů. Pokud by byly v pořádku kterékoli dva z těchto tří problémů, Německo by se velmi pravděpodobně konfliktu s ČSR raději vyhnulo.
Prezident Beneš nebyl zbabělec. Je známo, že v případě války s Německem plánoval zůstat u armády a počítal s tím, že během bojů může zemřít. Po mnichovské zradě však musel brát v úvahu i osud civilního obyvatelstva. Ze strany Německa mu bylo vyhrožováno, že na civilisty nebudou brány ohledy. I proto mnichovský diktát přijal. Jako dlouholetý diplomat (od roku 1918 do roku 1935) odhadl, že v Evropě stejně dojde k válečnému konfliktu. Rozhodl se udělat podobnou věc jako za první světové války spolu s T. G. Masarykem. Odejít do zahraničí, ve vhodný okamžik zahájit odboj a za příznivějších okolností republiku obnovit. To se mu nakonec podařilo.
Zbavme se už konečně traumatu z Mnichovské dohody. Můžeme a měli bychom se na ni dívat jinak. Příkladem mohou být jiné dvě významné události spojené s našimi dějinami. Jsou to bitvy u Lipan a na Bílé Hoře. Za první republiky se na tyto bitvy pohlíželo pod vlivem národního obrození téměř výhradně jako na národní tragédie. Dnes díky pokroku v historickém bádání víme, že to sice tragédie byly, ale ne takové, jak se myslelo dříve. V bitvě u Lipan nebylo poraženo husitské hnutí jako celek, ale pouze jeho radikální část, jejíž přístup bránil nastolení míru po dlouhých letech náboženských válek. Vítězi tehdy byli umírnění kališníci, vedení elitou východočeské husitské šlechty, v jejíchž řadách byl i budoucí český král Jiří z Poděbrad. Přes svoji tragičnost bitva zemi prospěla. Naproti tomu bitva na Bílé Hoře byla výsledkem zbytečně vyhroceného náboženského sporu mezi českou evangelickou šlechtou a katolickým císařským dvorem. Čeští páni se defenestrací císařských zastupitelů dopustili nepřiměřené reakce na omezování náboženských svobod. V rozpoutané tak zvané České válce navíc špatně platili své žoldnéře. Bílá Hora a následné represe byly jen logickým důsledkem předchozích chyb české šlechty.
Dnes můžeme i Mnichov vnímat jiným způsobem. Z historického hlediska to byla obrazně řečeno jedna z bitev (byť spíše diplomatická), již připravované druhé světové války. A tuto bitvu prohrála především evropská demokracie. Československo bylo připraveno se s pomocí spojenců bránit. Na přijetí mnichovského diktátu měly svůj podíl i chyby tehdejší politické reprezentace ČSR, ale neznamená to, že naši předkové byli zbabělci.
Ani první, ani druhá československá republika se nevzdaly úplně bez boje. Bojovalo se nejen v českém, moravském a slezském pohraničí během sudetoněmeckého povstání. Ale po Mnichovu i na Slovensku a Podkarpatské Rusi proti maďarským, ukrajinským a polským nacionalistům a teroristům. 31. 10. 1938 s Freikorpsem o Moravskou Chrastovou. 06. 01. 1939 s Maďary o Rozvegovo na Podkarpatské Rusi. 14. 03. 1939 s Wehrmachtem o Czajánkovy kasárna v Místku. Od 14. 03. 1939 několik dní s maďarskou armádou při její invazi na Podkarpatskou Rus.
Během okupace a druhé světové války se občané ČSR zapojili do domácího i zahraničního odboje. V Africe, na západní i východní evropské frontě se naši vojáci účastnili řady bitev, většiny vítězných. A přispěli tak i ke konečnému vítězství v celé válce. Mnichovem jsme možná prohráli bitvu, ale nakonec jsme vyhráli válku.
