Jesenicko v roce 1938

Mgr. Martin Ivan 

   Na přelomu let 1938 a 1939 probíhala mezi důstojníky čs. armády anketa, nazvaná Armáda v roce 1938. Ankety se účastnily všechny složky armády od Hlavního štábu a odborů ministerstva národní obrany přes zemská vojenská velitelství, velitelství sborů a divizí až po pluky a samostatné útvary.  

   Soubor odpovědí na tuto anketu je jedním ze základních pramenů k poznání stavu čs. armády v osudovém roce 1938. A tento stav neodpovídá idealizované představě moderní armády, kterou desítky let šířili komunisté. Cílem komunistické propagandy bylo pomluvit demokratické politiky ve smyslu, že armáda by republiku ubránila, ale nedovolili jí to. 

  Jestliže lze něco prvorepublikovým politikům oprávněně vytknout, je to dlouhodobé zanedbávání armády a oblasti obrany státu celkově. To se změnilo až v roce 1935, pod vlivem sílící hrozby ze sousedního nacistického Německa. V důsledku toho byla v roce 1938 armáda teprve v průběhu modernizace, ale nikoli moderní. Podobná byla situace u pohraničního opevnění. Stavět se začalo na konci roku 1935 a podle posledního plánu výstavby mělo být hotové za 15 let. Za necelé tři roky pochopitelně nemohlo být dokončeno. 

   Tolik stručně k celkovému stavu armády a opevnění. Následují konkrétní připomínky, uvedené čs. důstojníky v anketě. 

Potíže při zahájení mobilizace 

   Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938 ve 22.30. Odhodlání bránit vlast se u většiny záložních vojáků projevilo rychlým nástupem do kasáren. Armáda však na to nebyla připravena. Mnohde ještě nevznikly prezentační komise a v důsledku toho se v kasárnách hromadili vojáci. 

   S tím souvisel stav protiletecké obrany. Ta byla celkově slabá. Protiletadlových zbraní byl nedostatek a protivzdušná obrana běžných jednotek byla odkázána na pěchotní těžké kulomety. Pokud by v prvních dnech mobilizace došlo k náletům, hrozily vysoké ztráty na životech. 

Personální nedostatky 

   Během mobilizace vyplynuly zásadní nedostatky v personální oblasti. Ty se týkaly jak mužstva, tak štábních důstojníků. 

   Mnoho záložních vojáků bylo zařazeno do funkcí, na které nebyli cvičeni a k útvarům, u nichž během základní služby nesloužili. U vojáků s pěchotním výcvikem se nepřihlíželo, k jakému útvaru budou zařazeni. Tak se stávalo, že někteří záložníci neuměli u dragounských pluků jezdit na koni a u cyklistických praporů jezdit na kole. U hraničářských praporů sloužili vojáci původně pěších pluků, kteří pak neznali terén v okolí posádky. 

  Ukázal se i nedostatečný výcvik záloh. Starší rezervisté nebyli seznámeni s nově zavedeným lehkým kulometem vzor 26 a mužstvo určené jako posádky lehkého opevnění k tomu vůbec nebylo vycvičeno. Kriticky důležití řidiči motorových vozidel, kteří v civilu auta neřídili, vyšli ze cviku.  

   Zmíněné problémy se obvykle řešily urychleným výcvikem. Přes nadšení většiny vojáků však kvalita takto vycvičeného mužstva nebyla na požadované úrovni.  

   Ještě méně pochopitelné byly chyby při zařazování štábních důstojníků. Ke štábům byli přidělováni specialisté, kteří se vyznali v jiných oblastech, než bylo požadováno pro jejich funkci. To už vyvolává podezření na záměrnou sabotáž. Stížnosti byly také na vysoký věk některých záložních důstojníků a slabý výkon jejich služby. 

Národnostní menšiny v armádě 

   Armáda musela řešit situaci s mobilizovanými vojáky německé a maďarské národnosti, u nichž nebylo jisté, zda zůstanou republice v případě války věrní. Je třeba uvést, že národnost u vojáků, kteří uposlechli mobilizační vyhlášku, nebyla rozhodující. Loajalita byla individuální.  

   Vzhledem k radikalizaci národnostních menšin, která se projevila například probíhajícím Sudetoněmeckým povstáním, z nich byly vytvářeny pracovní setniny. Tyto jednotky byly beze zbraní a měly být využity při budování polních opevnění, stavbě komunikací a podobně. 

   Obavy byly sice oprávněné, ale v důsledku toho se stávalo, že záložníci národnostních menšin ochotní bojovat, byli zařazeni v pracovních setninách a někteří nespolehliví vojáci prezenční služby nadále sloužili se zbraní. 

   Situaci navíc komplikovalo vytváření národnostně spolehlivých jednotek, kterými byly hraničářské prapory a (pevnostní) pluky. Soustřeďování vojáků československé národnosti v těchto jednotkách mělo důsledek, že v ostatních jednotkách byl poměr vojáků prezenční služby z národnostního hlediska nepříznivý. Vojáci národnostních menšin mohli v některých jednotkách početně převyšovat vojáky československé národnosti. 

Materiální oblast a doprava 

   Mobilizovaná armáda potřebovala velké množství materiálu všeho druhu. A v některých případech byl nekvalitní. 

   Velitelé pěších útvarů často kritizovali nevhodnou obuv a přetíženost vojáků neseným materiálem (až 36 kg). V důsledku toho docházelo k neschopnosti až 50 % záložníků pokračovat po prvním delším přesunu v dalším pochodu. 

   S přesuny souviselo zásobování, závislé na evidenčních (civilních) vozidlech a koňských povozech. Kromě nedostatku automobilů byla největším problémem jejich kvalita. Jak nákladní automobily, tak selské povozy byly staré a opotřebované. Mnohé byly v tak špatném technickém stavu, že musely být opraveny. Podobná, tedy nevyhovující situace byla u evidenčních koní. 

Problémy s opevněním 

   Jak už bylo napsáno výše, pohraniční opevnění nebylo dokončeno v plánovaném rozsahu. Přesto chránilo značnou část republiky. Mělo to však i své negativní stránky. 

   V roce 1936 se ukázalo, že výstavba těžkého opevnění nepostupuje dostatečně rychle. Proto začala výstavba lehkého opevnění. Lehké objekty byly menší, jednodušší, levnější a rychleji se betonovaly. Protože byly stavěny hustěji než objekty těžké, potřebovaly více mužstva. Kromě toho byly také méně odolné. Vzhledem k nevýhodnému protáhlému tvaru republiky však bylo třeba bránit většinu hranice, což v opevnění (stálém, nebo polním), vázalo téměř polovinu mobilizované armády. 

  Tyto okolnosti byly kritizovány divizním generálem Vojtěchem Lužou, zemským vojenským velitelem v Brně. Jeho výhrady k opevnění se týkaly především toho, že lehké opevnění (které tvořilo většinu) může být v krátké době (nejvýše několika dní) proraženo. Poté by došlo k boji proti přesile ve volném terénu, pro který neměla čs. armáda dostatečně vybavené operační jednotky. 

   Generál Luža se domníval, že účelnější by bylo opevnit jen nezbytně nutné prostory, například sever a jih Moravy (kde hrozilo rozdělení republiky) a část Čech. Zbytek peněz určených na opevnění investovat do motorizace a mechanizace armády, lepší vybavení rychlých jednotek a letectva. 

Nedostatky ve výzbroji 

   Nepostačující protivzdušná obrana už byla zmíněna. Stejně důležitý problém byl nedostatek protitankových kanonů. Zvláště proto, že se jednalo o jedinou protitankovou zbraň čs. armády. Pěší jednotky kategorie B, které se skládaly v naprosté většině ze záložníků, neměly žádné protitankové kanony a byly proti obrněné technice téměř bezbranné. Mohly sice použít průbojné střelivo do kulometů, to však bylo účinné pouze na 50 až 100 metrů. 

   Naplněny nebyly také plánované počty útočné vozby, tedy tanků a obrněných aut. Čtyři rychlé divize, které měly mít po dvou praporech lehkých tanků, měly v průměru jen jeden prapor. 

   U dělostřelectva byly sice děla u všech jednotek, téměř však neexistovala záloha, ze které by se nahrazovaly ztráty. Tato situace vedla k tomu, že na dělostřelecké tvrze, které ještě neměly dodaná pevnostní děla, byly jako náhrada dodány 7,5 cm horské kanony vzor 15. Tyto zbraně nemohly plánovaná pevnostní děla nahradit ráží, ani dostřelem, ale nic jiného už k dispozici nebylo. 

Něco pozitivního na závěr 

   Výše uvedený výčet nedostatků čs. armády, vycházející z ankety Armáda v roce 1938, není úplný. Bylo by možné ještě zmínit například letectvo s jeho zastarávajícími dvouplošníky. Smyslem tohoto článku však není jednostranně kritizovat, ale ukázat na fakta, přibližující skutečný stav čs. armády během mobilizace v roce 1938. 

   Anketa také neobsahovala jen kritiku. Většina velitelů, jak jednotlivých útvarů, tak vyšších celků, chválila úroveň výcviku a morálku prvosledových jednotek kategorie A. Tyto jednotky tvořili z většiny vojáci prezenční služby a záložníci nejmladších ročníků, velitelská místa zpravidla zastávali důstojníci z povolání. 

Použité zdroje: 

Československá armáda. armada.vojenstvi.cz 

Michlíček, Jiří: Odhodláni bojovat. In: II. světová. září 2023    

Wikipedie, otevřená encyklopedie